Dopis od Preláta (září 2007)

Prelát zdůrazňuje důležitost života v těsném spojení s Ježíšem Kristem. Normy křesťanské zbožnosti, které žijí osoby blízké Opus Dei, jim pomáhají sjednotit se s Kristem na kříži.

18.10.2007

Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny!

Církev, a Dílo jako její živá část, je povolána k tomu, aby odrážela světlo, kterého se jí nepřetržitě dostává od Krista a šířila ho po světě. Ježíš Kristus učil všechny křesťany: Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem lidem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích[1].

„Když slyšíme tato Ježíšova slova – říká Benedikt XVI.- nemůžeme my, členové církve necítit přinejmenším veškerou nedostatečnost našeho lidství, poznamenaného hříchem. Církev je svatá, ale skládá se z mužů a žen, kteří mají omezení a chyby. Je to pouze Kristus, kdo nám daruje Ducha svatého, a tak může přeměňovat naši ubohost a neustále nás obnovovat. On je to světlo národů, lumen gentium, které chtěl, aby osvětlovalo svět skrze církev (srov. Apošt. konst. Lumen gentium, č.1). Jak se to stane?, ptáme se také my slovy, kterými se Panna Maria obrátila na archanděla Gabriela. Právě ona, matka Krista a církve nám dává odpověď: příkladem své naprosté odevzdanosti Boží vůli – fiat mihi secundum verbum tuum (Lk 1, 38). Ona nás učí být „zjevením“ Páně se srdcem otevřeným síle milosti a věrným přilnutím ke slovu jejího Syna, který je světlem světa a konečným cílem dějin[2]“.

Nezbytnou podmínkou pro to, abychom mohli přinášet učení a život Krista ostatním – a v dnešní době je naléhavě potřeba, aby tomu tak bylo – je, že se sami budeme s větším úsilím snažit každý den lépe poznávat našeho Pána, stýkat se s ním a milovat ho. Normy křesťanské zbožnosti, které jsou v církvi tradicí a které praktikujeme v Opus Dei, mají přesně tento cíl. Musíme je plnit co možná nejlépe, jako plod volby naší lásky, ačkoliv je srdce někdy vyprahlé nebo nereaguje.

Když se přiblíží někdo k Prelatuře, pohnut přáním poznat lépe Boha, snažíme se mu nabídnout vhodnou doktrinální, duchovní a apoštolskou formaci, aby tak Kristovo učení pro něj již od počátku netvořilo pouze světlo pro rozum, ale také světlo a sílu, které budou řídit jeho kroky na cestě za Ježíšem. Pomáháme lidem oceňovat a přijímat svátosti – svatou eucharistii a zpověď –, pěstovat osobní modlitbu, stýkat se s Bohem jako s Otcem a s Nejsvětější Pannou Marií jako s Matkou, obětovat práci Pánu, starat se o duchovní a materiální potřeby ostatních, přibližovat k Bohu ostatní lidi, se kterými se on nebo ona blíže setkávají.

Snažme se proto každý den zlepšovat náš vztah k Bohu Otci, k Ježíši Kristu, k Duchu svatému a k Panně Marii. My, kteří se živíme duchem Opus Dei, chceme dát životu zbožnosti zvláštní zabarvení, které převzalo také mnoho jiných lidí; zabarvení, které vychází z Božího synovství. Snažíme se napodobovat Krista se zvláštním důrazem na jeho roky práce a obyčejného života v Nazaretě; podporujme v sobě zbožnost k Duchu svatému, důvěrnému hostu duše, který nás povzbuzuje ke sjednocení s Kristem a k lásce k Bohu Otci; uctíváme Nejsvětější Pannu Marii jako Matku Boží a Matku naši jako malé děti, které očekávají všechno od její dobroty; hledáme osobní vztah k Andělům strážným, které považujeme za spojence ve všech našich apoštolských činnostech a utíkáme se s naprostou důvěrou k svatému Josemaríi, našemu milovanému Otci, ve kterém vidíme dokonale uskutečněného ducha, kterého Bůh chtěl pro Opus Dei.

Navíc se také musíme snažit vždy sloužit svaté církvi skutky a opravdově[3], nejen slovy. Modleme se a prosme o modlitbu za svatého Otce a jeho úmysly, táhněme vůz směrem, který ukáže papež a místní biskupové v jednotě s římským vikářem. Věrným naplňováním vlastního poslání Opus Dei přímo spolupracujeme na tom, aby se uskutečnilo velké poslání, které Mistr svěřil církvi, aby se splnila vůle Boží: aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. [4]

Musíme dát rozhodnou apoštolskou náplň všemu, čím se zabýváme, nejrůznějším okolnostem a okamžikům. Tak všichni, dokonce i ti, kteří se vysloveně nemohou věnovat bezprostřednímu osobnímu apoštolátu, rozvineme velmi plodnou práci. Tato cesta však vyžaduje – znovu opakuji –, abychom dbali na vztah k Bohu v úkonech křesťanské zbožnosti; snažit se dobře dokončit prováděnou práci a předkládat ji Bohu každý den ve mši svaté; věnovat pozornost malým umrtvováním, od kterých Pán očekává, že se budou v našem chování opakovat jako stálý rytmus, jako tlukot srdce[5].

Abychom mohli věrně a s optimismem vykonávat tento apoštolský program, je nezbytné sjednocení s Kristem na kříži. Nelze následovat Krista, aniž by člověk zapřel sám sebe[6], aniž by pěstoval ducha umrtvování tím, že nevynechá obvyklé úkony pokání. Svatý Otec o tom hovořil před několika měsíci při vyhlášení roku věnovaného svatému Pavlovi při jeho dvoutisícím výročí narození. Zdůraznil, že plody apoštola pohanů se nedají připisovat výtečnému řečnictví nebo vybraným apologetickým a misionářským strategiím. Úspěch jeho apoštolátu závisí především na jeho osobním závazku k hlásání evangelia v absolutní odevzdanosti Kristu; odevzdanosti, která se nebála nebezpečí, obtíží ani pronásledování: „Ani smrt, ani život – napsal Římanům –, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8, 38-39). „Můžeme si z toho vzít ponaučení velmi důležité pro všechny křesťany. Působení církve je hodnověrné a účinné v té míře, v jaké jsou ti, jež jsou její součástí, ochotni odvděčit se Kristu svou věrností v jakékoliv situaci. Kde chybí tato ochota, chybí podstatný důvod pro pravdu, na které závisí sama církev [7]“.

Tyto úvahy nám mohou pomoci připravit se na slavnost Povýšení svatého Kříže, kterou budeme slavit 14. září. Svatý Josemaría nám ukázal velký cíl – postavit Krista na vrchol všech lidských činností skrze naši posvěcenou a posvěcující práci –, aby Kristus přitáhl všechny k sobě[8]. Uvažujme nad naléhavostí této věci, protože „...kolik lidí i v naší době hledá Boha, hledá Ježíše a jeho církev, hledá Boží milosrdenství a očekává nějaké „znamení“, které by se dotklo jejich mysli a srdce! Dnes stejně jako tehdy nám evangelista připomíná, že jediným „znamením“ je Ježíš vyzdvižený na kříž: zesnulý a zmrtvýchvstalý Ježíš je naprosto dostačujícím znamením. V Něm můžeme pochopit pravdu o životě a získat spásu. Toto je ústřední zvěst církve, kterou nezmění ani plynoucí čas. Proto není křesťanská víra žádnou ideologií, ale osobním setkáním s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem. Z této zkušenosti, která je individuální a společná, vzchází nový způsob myšlení a jednání: jak dosvědčují svatí, rodí se existence vyznačující se láskou[9]“.

Jedna důležitá součást onoho ukázat Krista v našem životě se dá shrnout – neberme to však jako samozřejmost – do radostného a běžného praktikování umrtvování a do pokání: dobrovolně odmítnout pohodlnost a potěšení, která aniž by byla sama o sobě špatná, mohou ochladit nebo ztížit sjednocení s Bohem. Umírněné užívání materiálních dober, aniž bychom se jimi nechali spoutat, vyjadřuje základní důležitost apoštolátu a spojení s Kristem.

Již před mnoha lety napsal náš Zakladatel, že „lidé očekávají od nás, dětí Božích v jeho Díle, ono bonus odor Christi, které by je, podepřeno naší umírněností, zapálilo a přitáhlo[10]. Pokud však neodmítneme světáckou nákazu a budeme si myslet, že není možné nést v sobě náročné ovzduší Krista, pokud bychom neuměli jít proti proudu, nemohli bychom pomoci ostatním nalézt ono velké štěstí, kterým je přátelství s Ježíšem Kristem. Světáctví se bohužel vyskytuje v hojném měřítku ve velké části společnosti. Je třeba pozvat ostatní – především samozřejmě svým příkladem –, aby začali dýchat čistý vzduch Boží blízkosti. A k tomu je nezbytná umírněnost srdce a smyslů: blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha[11]; s přesvědčením, že pouze tak lze vášnivě milovat náš svět.

Jak veliká je zodpovědnost křesťanů! Zamysleme se znovu nad slovy, která napsal svatý Josemaría v Cestě: Na tom, jestli se ty i já chováme, jak Bůh chce, závisí mnoho věcí – nezapomeň na to[12].

Modlete se i nadále za osobu a úmysly svatého Otce. Proste Pána, aby dal velkou plodnost jeho službě církvi: aby všichni katolíci – pastýři i věřící – přijali do srdce jeho učení a uváděli je ve skutek. Připojte se také k mým úmyslům: promiňte to naléhání, ale já doopravdy potřebuji každého z vás. Náš Otec opakoval: vše je hotovo a vše je potřeba ještě udělat; proto hledám vaši naprostou spolupráci, aby se již nezdržovala ona apoštolská výzva k hlásání lidstvu, že Ježíš Kristus nás každého osobně volá.

S velkou láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Pamplona, 1. září 2007.

-------------------------------------------------------

[1] Mt 5, 14- 16.

[2] Benedikt XVI., Kázání, 6.1.2006.

[3] 1 Jn 3, 18.

[4] 1 Tim 2, 4.

[5] Svatý Josemaría, Výheň, č. 518.

[6] srov. Lk 9,23.

[7] Benedikt XVI, Kázání v basilice svatého Pavla za hradbami, 28.6.2007.