Nejdražší, ať mi Ježíš chrání mé dcery a mé syny!

Zanedlouho, začátkem doby postní, se opět ozve volání proroka, který k nám promlouvá ve jménu Páně: obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky¹.

Pozvání k hluboké proměně nabývá zvláštní aktuálnosti v Roce milosrdenství, v čase zvláštní milosti pro celé lidstvo. A jakou důvěru a jistotu v nás probouzí vědomí, že Pán je vždy připraven dát nám svou milost, a zvláště v této době; milost k novému obrácení, k výstupu na nadpřirozenou rovinu; větší nasazení, pokrok v dokonalosti, větší zapálení².

V průběhu těchto měsíců bojujme, abychom pokročili na cestě obrácení, které je jakoby souhrnem křesťanského putování. Říká to sv. Jan Pavel II. v encyklice Dives in misericordia: «Opravdové poznání Boha, Božího milosrdenství a jeho dobrotivé lásky, je věčným a nezměrným zdrojem obrácení nejen jako přechodného vnitřního úkonu, ale jako trvalého smýšlení a stavu duše. Kdo totiž takto poznávají Boha, kdo ho tímto způsobem "vidí" – dodával –, nemohou žít jinak než v neustálém obracení se k němu. Žijí tedy ve stavu konverze, in státu conversiónis; což je zajisté nejhlubší rys putování každého člověka po této zemi in státu viatóris»³.

Sv. Josemaría stále připomínal, že se každý den nejedná o jedno obrácení, je to spousta obrácení. Pokaždé, když se napravíš a, třeba i u nějaké věci, která není v pořádku – ačkoliv se nejedná o hřích - , snažíš se více svůj život zbožštit, prošel jsi obrácením⁴.

Všechny a všichni z nás se snažme napravovat kurs, směrovat svoji mysl, své srdce i své činy k Pánu a odkládat to, co nás zavádí nebo může vzdalovat od Něho, protože všichni zakoušíme nakloněnost ke hříchu, jak učí sv. Jan: Řekneme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a pravda v nás není. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není⁵.

Postní doba – speciální období modlitby, pokání a konání skutků lásky – se má naší duše do hloubky dotknout. Skutečnost, že se tentokrát potkává s rokem určeným k ohlašování speciálně Božího milosrdenství, představuje nový podnět k tomu, abychom se vynasnažili nechat se vést s touhou být lepšími dcerami a syny nebeského Otce, který na nás, na každou a na každého, hledí se slitováním. Snad se také stane příhodným momentem k tomu se zastavit a velmi osobně bilancovat a ověřit si, jak následujeme papežova doporučení pro tento Svatý rok, v jednotě s celou Církví.

Chtěl bych se zastavit, mezi různými svatopostními praktikami, u jednoho ze skutků duchovního milosrdenství: modlit se za živé i zemřelé. Modlitba za lidi, kteří jsou nám nejblíže, a obecně za ty, s nimiž se během dne setkáváme, se ukazuje být velmi nezbytná. Zaprvé proto, že taková modlitba rozšiřuje naše srdce, když usilujeme být podobnějšími Ježíšovi; a také proto, že nám brání – anebo alespoň znesnadňuje – upadat do přehnané starostlivosti o svoje osobní záležitosti.

Bylo velmi překvapivé, jak sv. Josemaría usiloval o to, více se modlit za lidi, kteří mu přišli do cesty; a rovněž upoutávala pozornost jeho stálá modlitba za zemřelé, také když zahlédl hřbitov anebo hrob: způsobilost, kterou den za dnem pěstoval.

Zanechal nám úžasný příklad; když s někým mluvil, zahajoval tento dialog obrácením se na svého anděla strážného; když odněkud někam cestoval, pěšky anebo nějakým dopravním prostředkem, modlil se k Pánu za lidi, které na cestě potkával, i když je vůbec neznal a pravděpodobně se s nimi už nikdy nemohl potkat. Každá modlitba za druhé byla pokrokem v onom stálém obrácení, ke kterému směřoval, aby se více připodobnil Ježíši Kristu. Ve své duši pociťoval, že si nemáme myslet, že už jsme úplně zaměření na Boha; je nezbytné stále jít dopředu tím, že postupně konáme konverze, které nás přibližují ke svatosti⁶.

Tato způsobilost pojišťuje a posiluje naši odpověď na povolání seriózně usilovat o svatost, povolání, které jsme dostali všichni. Papež František připomíná Pánovo setkání s Matoušem. Když Ježíš procházel kolem Matoušovy celnice, jejich zraky se střetly. Pohledem plným milosrdenství odpustil Ježíš tomuto muži hříchy, překonal odpor ostatních učedníků a vybral si jeho, hříšníka a celníka, za jednoho z Dvanácti⁷.

Odpuštění hříchů je vždycky spojené s pozváním následovat Ježíše Krista. Bůh se neomezuje na to, že smaže naše hříchy, když jej upřímně prosíme o odpuštění anebo když přistoupíme ke svátostné zpovědi; ale navíc do nás vlévá milost Ducha svatého, která v duši upevňuje přítomnost Nejsvětější Trojice. Každé povolání v Církvi má svůj původ v Ježíšově soucitném pohledu. Obrácení a povolání jsou jako dvě strany téže mince a navzájem ze sebe vyplývají během celého života učedníka misionáře⁸.

Přibližujeme se ke 14. únoru, výročí dne, kdy Pán ukázal svatému Josemaríovi, že také ženy (v roce 1930) a později že také kněží numeráři (v roce 1943) se mohou zařadit do Opus Dei. Později, v roce 1950, uviděl, že také ostatní diecézní kněží mohou náležet ke Kněžské společnosti svatého Kříže. Proto se tento den vyjímá jako den díkůvzdání v životě členů Opus Dei, doprovázených vděčností tolika žen a mužů, kteří se napájejí duchem Díla.

Touha přinášet Kristovo světlo a jeho život ostatním lidem vyvěrá jako cosi přirozeného spolu s křesťanským povoláním a předpokládá stálý pramen radosti. Potvrzoval to Benedikt XVI.: «Radost z víry si nemůžeme nechávat pro sebe; musíme ji šířit a předávat a tak ji zároveň upevňovat ve svém srdci. Jestliže se víra skutečně promění v radost z toho, že jsme nalezli pravdu a lásku, je nevyhnutelné cítit touhu ji předávat, dělit se o ni s druhými»⁹.

Celý život svatého Josemaríi a konkrétně jeho pohled intenzivně upřený na Boha ve dnech, které si nyní připomínáme, nám staví před oči ukázkový projev této skutečnosti. Jeho nasazení k rozvoji Opus Dei bylo neoddělitelné od jeho touhy šířit katolickou víru.

Zároveň se tento přístup odrážel také v jeho radosti tváří v tvář rozmanitosti v rámci společného křesťanského povolání. Papež František nedávno vyjádřil svoje přání, aby během mimořádného Jubilea milosrdenství mohli všichni pokřtění zakusit radost z toho, že patří k Církvi. Kéž by mohli znovuobjevit skutečnost, že křesťanské povolání, stejně jako specifická povolání, se rodí v lůně Božího lidu a jsou dary božského milosrdenství. Církev je domem milosrdenství a „zemí“, v níž povolání klíčí, roste a přináší ovoce¹⁰.

Prosme o tuto milost Matku Boží a Matku naši, Matku krásné lásky, a doprovázejme duchovně Svatého otce při jeho blízké cestě do Mexika, ve dnech 12. – 18. února. Obracejme se na Pannu Marii Guadalupskou, aby na její přímluvu vyrostlo mnoho duchovních plodů – mnoho konverzí – během těch dní a také předtím i potom v Mexiku i na celém světě.

Už před lety, během příprav zlaté svatby založení Díla nám napsal milovaný don Álvaro: «Svěřujte Panně Marii starost o to, aby oživovala v lidech touhu být věrní Ježíšovi, hlavě tohoto mystického těla, skrze hluboké obrácení k nadpřirozenému chápání křesťanského povolání, které je povede ke svátostné praxi, k vnitřnímu životu spojení s Bohem, k bratrské lásce, k ochotné poslušnosti pastýřům, k odvaze střežit a šířit víru a dobrou nauku, aniž by přijímali proradné kompromisy»¹¹.

Prodlužme tuto modlitbu dona Álvara a pokračujte v prosbách za moje úmysly, a zároveň taky za nemocné: v poslední době si Pán k sobě povolává mnoho vašich sester a mnoho vašich bratří, je to hodně těžké! Ale máme se podřídit ex toto corde, z celého srdce nejspravedlivější a nejmilováníhodnější vůli Boží, která navíc má ten šťastný líc, že odcházejí radovat se z konečné kontemplace blažené Trojice.

Se vší láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Řím, 1. února 2016.

1^ Římský misál, Popeleční středa, první čtení (Jl 2,12-13).

2^Sv. Josemaría, Poznámky z rozjímání, 2-III-1952.

3^Sv. Jan Pavel II., Encyklika Dives in misericordia, 30-XI-1980, č. 13.

4^Sv. Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 1-X-1970.

5^ 1 Jan 1,8-10.

6^Sv. Josemaría, Poznámky z rodinné rozpravy, rok 1971.

7^ Papež František, Bula Misericordiæ vultus, 11-IV-2015, č. 8.

8^Papež František, Poselství k Světovému dni modliteb za povolání, 29-XI-2015.

9^Benedikt XVI., Inaugurační promluva římského diecézního sněmu, 11-VI-2007.

10^Papež František, Poselství k Světovému dni modliteb za povolání, 29-XI-2015.

11^Bl. Álvaro del Portillo, Dopis, 9-I-1978, č. 13 (“Cartas de familia”, II, n. 140).