Snil jste o tom, že budete lékařem, a nakonec jste se stal zubařem.

Můj otec je lékař a já jsem se vždy chtěl stát lékařem. Nyní jsem ale zubní lékař. Studoval jsem medicínu v Madridu, ale potom jsem se věnoval různým vzdělávacím a organizačním úkolům a zároveň jsem studoval na fakultě zubního lékařství univerzity Complutense v Madridu.

Chlapci nikdy nesní o tom, že budou zubaři?

Nevím. Mezi dětmi to ovšem není moc populární povolání. Ale je stále v popředí zájmu. Konec konců se věnujeme pacientům, kteří přicházejí s bolestmi a odcházejí bez nich. Nebo se o to alespoň snažíme.

Existují průzkumy, které tvrdí, že zubní lékaři, fotbaloví rozhodčí a výběrčí parkovacích automatů mají nejhorší pověst.

Dá se toho říci hodně ve prospěch profesí, které uvádíte vedle té mé. Bez rozhodčích by se například nemohla hrát sportovní utkání. Ale co se týče zubařů, musím říci, že to je povolání, které má mnoho dobrých stránek: styk s lidmi, služba druhým, práce v kolektivu. Zvláště je nutné mít pochopení, vcítit se do role pacienta. V mé práci se jedná hlavně o maličkosti. V případě povolání zubního lékaře je zřejmé, že se musí pracovat co nejdokonaleji. Mluvíme-li všeobecně, nedá se posvěcovat odfláknutá práce ani práce nedokončená. Jen si představ, kdybys odbyl práci v ústech pacienta. A také ta věc, kterou jsem zmínil už na začátku - ulevit od bolesti.

Existuje něco horšího, než bolest zubů?

Je spousta horších věcí. Ale je nepochybné, že bolest zubů je něco bezprostředního, intenzívního a každému dosti známého. Opakuji, že mi stačí, že svou prací dokážu od této bolesti ulevit. Tato práce se týká i estetiky a hygieny, pomáhám tak někdy lidem žít s větší důstojností. Dokonce i na dálku odpovídám na dotazy prostřednictvím webové stránky kliniky.

Mám za to, že se tento způsob práce může aplikovat i na další oblasti života. Svědčí to o potřebě křesťanské formace, abychom uměli sloužit všem, kdo nás obklopují, a učinili jejich život šťastnější.