Kanonizace sv. Josemaríi a stoleté výročí jeho narození můžeme využít k zamyšlení nad dvěma pocity, určitě vzájemně propojenými, které charakterizují naši dobu a jsou v ní obecně rozšířené: touhu po míru, pociťovanou v srdcích tisíců lidí, a strach ze samoty a smutku, jenž tísní tolik lidí, dokonce i těch, kteří jsou obklopeni lidmi a veškerým představitelným hmotným blahobytem.

Když se zamýšlíme nad tématem míru – a rozhlédneme-li se po světě, je jasné, že to stojí za to – musíme si položit několik otázek: Jaký mír člověk potřebuje? Proč ho nemá? Jaké jsou opravdu účinné prostředky pro jeho dosažení? Jaké jsou jeho plody? Jaký příspěvek k řešení problému míru se očekává od křesťanství?

Sv. Josemaría Escrivá říkával, že tyto světové krize jsou krizemi svatých. (…) Opravdová revoluce, která změní svět a život lidí a dá jim plný význam, začíná a pročišťuje se v intimitě svědomí každého člověka; v tomto svatostánku každého z nás, takového, jaký ve skutečnosti je, bez lží, stojí každý z nás před svým Bohem a Otcem. Právě zde se člověk – byl-li pokřtěn, pak křesťan – očišťuje a rozhoduje se, zda bude nebo nebude rozsévačem míru a radosti tam, kde se zrovna nachází.

Nikdo nemůže dát, co nemá. Mír a radost nejsou prostředkem, který se aplikuje z venku, nýbrž se, stejně jako důvěra, místo vnucování vyvolává nenásilně. A tak existují lidé, kteří jsou pozitivním faktorem míru tam, kde zrovna jsou, kteří způsobují, že lidé kolem nich se cítí šťastní, protože cítí, jako děti – lásku a respekt – kterých se jim dostává; často stačí pohled nebo pouhá přítomnost.

Možná, že to, co nám tady říká Josemaría Escrivá, je právě výzva, abychom zaujali tento postoj – jediný možný důsledný postoj u křesťana – na základě perspektivy a zkušenosti živé víry v Krista. (…) Kvůli štěstí a spáse člověka se Bůh nijak nemírní a koná hotová bláznovství… a člověku neodebírá jeho synovskou svobodu, již mu dal, ačkoli ji člověk tak často užívá sobecky nebo dokonce brutálně.

Jestliže má každý člověk pro Ježíše Krista takovou hodnotu, být jeho žákem nutně znamená vážně se starat o dobro ostatních; tato starost nepramení jenom ani hlavně z faktu, že máme tutéž krev, tytéž záliby, tutéž národnost nebo tytéž ideové názory.

Víra není utopie. Nejde o to, věřit, že křesťan, nebo šířeji dobrý člověk, je schopen proměnit sebe sama a změnit svět vlastními silami. To by bylo naivní nebo domýšlivé, protože bychom tak kromě jiného nebrali v úvahu hmatatelnou existenci hříchu, onu neschopnost kontrolovat sebe sama a ochotu nechat se svádět oním starým člověkem, oním sklonem ke zlu, který máme v sobě, ač nás tíží. To je skutečný nepřítel míru, osobního míru a míru rodinného, společenského a politického života.

Josemaría Escrivá proto říkával, že mír je důsledkem války, ale ne jakékoli války, nýbrž války, kterou vede každý sám se sebou: je to osobní boj o to, abych v každou chvíli odmítal své sobecké zájmy a měl na paměti, že má rozhodnutí, dokonce i ta, která se mi zdají zcela soukromá a neškodná, mají vliv na ostatní; to, jací budeme a jak budeme žít, se neodrazí jen v našem životě. Aby v nás byl mír a abychom ho mohli rozdávat, musíme být tvrdí sami k sobě.

Aby v nás byl mír a abychom ho mohli rozdávat, musíme být konečně připraveni v každodenním životě – v malém i velkém – žádat o prominutí a promíjet. A musíme přijmout výzvu, abychom v sobě sloučili pevnost a porozumění a vždy nechali převážit úctu k člověku. (…)

Křesťan, který se rozhodne být jím opravdu, je účinným kvasem míru a radosti pro své okolí. Velmi trefným popisem života a osobnosti Josemaríi Escrivy, který kdesi zazněl, je konstatování, že to jednoduše byl skutečný křesťan, bez jakýchkoli úlev.