Evangelium (Mt 22,34-40)

Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „`Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Komentář

Farizeové a saduceové byly dvě velmi vlivné skupiny ve společnosti, v níž Ježíš žil, ale měly rozdílné názory na výklad Zákona. Saduceové byli lidé z vyšší společnosti. Z nich vzešli velekněží, kteří byli od počátku římské okupace zástupci Izraele u tehdejší císařské moci. Věnovali se více politice a chrámu než náboženským otázkám každodenního života. Farizeové zase velmi pečlivě plnili předpisy Božího zákona.

Možná udiveni brilantní odpovědí, kterou Ježíš dal některým saduceům, kteří zůstali beze slov, ho někteří farizeové chtěli vyzkoušet velmi delikátní otázkou. Farizeové ve své úzkostlivé snaze splnit i ten nejmenší požadavek Zákona dospěli k vytvoření seznamu šesti set třinácti přikázání. Vzhledem k množství a rozmanitosti přikázání, kvůli nimž bylo velmi obtížné si je všechna i zapamatovat, není od věci položit otázku: Jaké je hlavní přikázání Zákona?

Ježíšova odpověď je poněkud překvapivá, ale velmi vhodná. Neukazuje na žádné z deseti přikázání Desatera, ale zmiňuje dvě, která nejsou jeho součástí. Nejprve cituje text, který je ve Starém zákoně součástí modlitby zvané Šema, obsažené v knize Deuteronomium: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4-5) Druhé, „miluj svého bližního jako sebe samého,“ (Lv 19,18) je jedním z mnoha přikázání obsažených v takzvaném Zákoně svatosti, zařazeném v knize Leviticus.

Je zvláštní, že Ježíšova odpověď spočívá v tom, že poukáže na tato dvě přikázání, která jako by se ztratila v množství předpisů obsažených v Zákoně, a zmíní je společně, čímž zdůrazní, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné a vzájemně se doplňují.

Prvním z nich je láska k Bohu, láska, která je adekvátní odpovědí tomu, který nás miloval jako první. V čem tedy spočívá láska k Bohu? Benedikt XVI. nám to vysvětluje ve své encyklice Deus caritas est: „Dějiny lásky mezi Bohem a člověkem spočívají právě ve skutečnosti, že zmíněné sjednocení vůle přerůstá ve spojení smýšlení a cítění, a tak se naše chtění a vůle Boží stále více ztotožňují. Boží vůle tak už pro mne není vnějším chtěním, které by mi něco nařizovalo prostřednictvím přikázání jaksi zvenku, nýbrž je mou vlastní vůlí, a to na základě zkušenosti, že Bůh je mi niternější nežli já sobě.“^[1].

Láska k Bohu nám zároveň vkládá do rukou lásku k bližnímu, jak dále vysvětluje Benedikt XVI: „Tato láska spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná, nebo kterou dokonce neznám. […] Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. Jeho přítel je mým přítelem. […] Já hledím Kristovýma očima, a mohu dát druhém mnohem víc než to, co je navenek nezbytné. Mohu ho obdařit pohledem lásky, který tolik potřebuje.“^[2]

„Abychom mohli druhým skutečně pomáhat,“ zdůrazňoval svatý Josemaría, „musíme je milovat láskou, která bude chápavá a ochotná k oběti, plná citu a pokorná. Tak pochopíme, proč se Pán rozhodl shrnout celý Zákon do dvou přikázání, která jsou ve skutečnosti přikázáním jediným: je to láska k Bohu a láska k bližnímu, a to celým srdcem.“^[3]

^[1] Benedikt XVI. Deus caritas est, č. 17.

^[2] Tamtéž, č. 18.

^[3] Svatý Josemaría, Ježíš je ten, kdo prochází, č. 167.