Stejně jako většina lidí jsem ve svém životě zažila velké radosti i trápení. Jsem za ně Bohu vděčná, protože mě k Němu tolik přiblížily.
Moje povolání do Opus Dei mi pomohlo pochopit, že být matkou a babičkou je jedním z nejdůležitějších úkolů na světě. My matky potřebujeme silnou víru, abychom tuto víru mohli předat dalším generacím.
Občas se mne moje vnoučata ptají: „Babi, ty jsi pořád šťastná. Proč?“ Vždycky jsem jim odpovídala: „Protože mám ráda Boha a Bůh má rád mě.“ A teď říkají: „Jsi ve skvělé formě, babi“ a než mohu něco odpovědět, dodávají: „Jasně, my víme. To je protože máš ráda Boha a On má rád tebe!“
Můj manžel, který zemřel před mnoha lety, měl potíže s pitím, které byly pro nás všechny velmi náročné. Nějaký čas poté, co jsem vstoupila do Opus Dei, nechápal dobře moje povolání a někdy mi ztěžoval účast na rozmluvách a rekolekcích. Svěřila jsem tu obtíž svatému Josemaríi Escrivovi, zakladateli Opus Dei.
Opus Dei mi pomohlo (stejně jako pomohlo mému muži) přiblížit se k Bohu; učinit Jej nejdůležitější osobou mého života, ať se děje cokoliv.
Jak se můj manžel seznamoval se sv. Josemarií, začal se kousek po kousku měnit. Potkal kněze Díla, který mu ty věci vysvětlil a brzy se stal kooperátorem. Příležitostně, když jsme šli do postele, aniž bychom se pomodlili modlitební kartičku ke sv. Josemaríi, se po chvíli vzbudil a volal: „Ó, musím vstát a pomodlit se tu kartičku!“
Při jedné příležitosti jsem ho zaslechla říci „Svatý Josemario, ty mě nikdy nenecháváš o samotě,“ jakoby v žertu. Myslím, že sv. Josemaría ho „nutil“ modlit se. Myslím, že naše úcta ke sv. Josemaríi pomohla našemu manželství. Dostalo se do stavu, kdy jsme mnoho skutků zbožnosti konali společně. Ptával se mne „Vykonala jsi dnes svoji návštěvu?“ (myslel tím návštěvu Nejsvětější Svátosti) a jindy říkal „Kdy se pomodlíme růženec?“
V posledních hodinách svého života byl na intenzívní péči. Doktoři jej potřebovali připojit na dýchací přístroj, ale než to udělali, poprosil mne, abych v kapse jeho pyžama našla modlitební kartičku sv. Josemaríi a umístila ji na místo, kde ji mohl vidět. Dala jsem ji na zeď před ním.
Opus Dei mi pomohlo (stejně jako pomohlo mému muži) přiblížit se k Bohu; učinit Jej nejdůležitější osobou mého života, ať se děje cokoliv. Vím, že Bůh mě miluje a postará se o mě. Opus Dei je mojí pomocí na cestě k nebi. Má láska k němu začala před více než třiceti lety a stále den za dnem roste.
Naučila jsem se, jak se skutečně modlit; těším se na dvě půlhodiny rozjímavé modlitby, které konám každý den a které jsou součástí života všech v Opus Dei. Snažím se chodit do kostela, kde mohu být tváří v tvář Našemu Pánu ve Svatostánku. Cítím se tam být k němu tak blízko. Samozřejmě mám suchopárné dny, kdy se nezdá být tak blízko, ačkoliv moje víra mi říká, že je. Tehdy říkám Našemu Pánu: „Promiň, Pane, myslím, že dnes se Ti nedokážu přiblížit.“
Jiné dny jsem téměř zastrašena pochopením, že mne Bůh vidí a miluje. A vždycky k nám přivádí Naši Paní. Vypadá to jako by říkal: „Víte, že moje matka je tady a také vás miluje. Když se chcete přiblížit ke mně, musíte se přiblížit také k ní.“
Opus Dei mě naučilo, že mohu být svatá právě tady v mém domě, v kuchyni, v zahradě. Mohu milovat Boha v nejmenších věcech mého dne: správné zavírání dveří, úklid domu; to všechno může být obětováno Jemu. Je to tak prosté a přitom tak hluboké. Je to poselství, které se kolem sebe snažím šířit, jak jen mohu, počínaje u mé rodiny a přátel.
Každý den děkuji za své povolání do Opus Dei a budu se i nadále snažit předávat poselství Opus Dei. A jaké je to poselství? TY můžeš být svatý, ať jsi kdekoliv.