Don Álvaro podnítil rozšíření Opus Dei do České republiky. Když se však začínalo na nějakém místě, vždy říkal, že se tam lidé jdou učit. Co je to, co se Dílo, jakožto univerzální instituce, může naučit od České republiky?

Vždy je co se učit. Naše země má spoustu krásných tradic, které podporují rodinu. Nejsme jen zemí piva a hokeje, jak si mnozí myslí. Vinobraní, zabijačka, pečení vánočního cukroví, výroba betlémů, Mikuláš – to jsou vždy velké události, které vyžadují zapojení všech členů rodiny. Děvčata z České republiky už například prezentovala na mezinárodním kongresu Incontro Romano tradiční české perníčky – této akce se zúčastnila díky předchozí přípravě v centru Opus Dei. Obecně se o nás také ví, že jsme převážně ateistickým národem. Cenné však je to, že když se někdo rozhodne žít podle viry, je jeho rozhodnutí pevné a víra hluboká.

Jak mohou lidé, kteří se přiblíží Dílu, přispívat k dobru české společnosti skrze spiritualitu Opus Dei?

Cílem všech křesťanů by mělo být „pokřesťanštit“ své okolí. Někteří katolíci si myslí, že to znamená chodit často do kostela a tam se modlit. Já osobně jsem díky Opus Dei pochopila, že být dobrou křesťankou obnáší nejen chození na mši svatou a časté přijímání svátostí, ale také dobré plnění svých každodenních povinností, radostné obětování Bohu jednotvárné práce, zapojení Boha do svých starostí i radostí.

Myslím, že se v naší zemi můžeme od svatého Josemaríi a jeho nástupce Dona Álvara také učit kladnému přístupu k druhým lidem. Jistě se mnou budete souhlasit, že v České republice najdeme mnoho lidí s velkými předsudky vůči okolním národům. Jsme velmi kritičtí, až nepřátelští, například vůči Rusům a Němcům. Určitě si domyslíte proč. Jako učitelka němčiny jsem často narážela na velký odpor studentů vůči německému jazyku. Bylo mi to velmi líto. Kdyby svatý Josemaría uvažoval stejně jako mnozí Češi, nikdy by Dílo nezačalo například ve Francii. Stejná situace se dá pozorovat mezi jinými zeměmi. Přátelství mezi národy se dá zkrátka vždy zlepšovat.

Souhrnně bych asi řekla: Opus Dei pomáhá lidem objevovat Krista v běžných situacích jejich každodenního života. Tedy milovat Boha nade všechno a svou lásku k Němu uskutečňovat – materializovat – skutky v každodenním životě.

Podle Vašeho mládí odhaduji, že jste pravděpodobně nepoznala Dona Álvara. I tak: co byste nám o něm mohla říct?

Asi Vás nezajímají historická data - ta si můžete vyhledat na internetu. Jaký je můj osobní vztah k tomuto knězi? Don Álvaro je pro mě velkým vzorem hluboce věřícího člověka, který měl neuvěřitelné množství práce a zodpovědnosti a přesto vždy šířil klid a radost. Často ho trápily různé zdravotní problémy a současně na něj doléhaly mnohé starosti Díla (jelikož byl nejbližším spolupracovníkem svatého Josemaríi, zakladatele Opus Dei) i celé Církve (na žádost Svatého otce totiž pracoval také ve Vatikánu). Zůstal však věrný svému povolání a zcela se rozdal ve své kněžské službě. Často ho proto prosím o pomoc - modlím se, aby mi Bůh na jeho přímluvu pomohl zachovat klid a zůstat věrnou svému povolání.

Jelikož byl takový "pracant", prosím ho rovněž o nalezení práce pro svého bratra, který je již 8 měsíců bez zaměstnání.

Don Álvaro, stejně jako svatý Josemaría, vždy mluvil o „pořímštění“ Díla. Vy jste žila v Římě. Jak tomu máme rozumět? Cítíte se „pořímštěna“?

Myslím, že život v Římě ovlivní každého člověka. Osobně jsem tam mohla strávit tři krásné roky, když jsem studovala filozofii. Každý katolík určitě velmi ocení, když může vidět na vlastní oči Svatého otce. Vede vás to k tomu, abyste se za něj více modlil. Také lépe pochopíte univerzalitu Církve. Pro mě osobně bylo také moc krásné vidět na ulicích tolik kněží a řeholníků, kteří neměli žádný problém s tím, že chodili oblečeni v klerice či hábitu. Samozřejmě mě také hodně ovlivnila možnost žít v těsné blízkosti preláta Opus Dei a jeho nejbližších spolupracovníků. Nedá se to popsat slovy.

Díky této zkušenosti jsem lépe pochopila některé aspekty ducha Díla a více si je zamilovala, jestli se to tak dá říct.

Jste ředitelkou pražské soukromé základní školy. Dosud jste tři roky vedla podobnou školu v Dobřejovicích. Proč vznikly tyto instituce?

Obě školy, stejně jako školky, na které ve škole navazujeme, jsou čistou iniciativou rodičů. U vzniku stálo několik manželských párů, vesměs věřících, které chtěly pro své děti „normální“ školu (a školku), jež by však stavěla na křesťanských hodnotách. Nejedná se tedy o žádné alternativní školy, jako je např. škola Montessori nebo Waldorfská škola. Dalo by se říct, že jsme soukromá škola, které jde jak o vysokou akademickou úroveň, tak o zdravé morální prostředí pro děti.

Jaká je ideologie těchto škol? Jak fungují ve srovnání s ostatními školami? Jaká je spolupráce s rodiči?

Naše školy, tzn. školy zřízené Občanských sdružením Parentes (www.parentes.cz), staví na těchto pilířích: úzká spolupráce školy s rodinou, tutoriální systém, výchova k hodnotám a náboženské vzdělávání. Jde o to, že chceme „táhnout s rodiči za jeden provaz“. Boj rodičů proti škole a školy proti rodičům nikam nevede. Snažíme se to jasně vysvětlit všem zájemcům, aby si dobře rozmysleli, do čeho jdou. Jsme totiž do jisté míry nároční nejen na děti, ale i na rodiče. Snažíme se je zapojit do všech aktivit včetně drobných oprav ve škole, seminářů pro rodiče, vánoční besídky apod.

Nicméně to, čím se zřejmě nejvíce lišíme od ostatních škol, je tutoriální systém. Každé dítě má svého tutora, který se s dítětem schází každý druhý týden a baví se s ním o tom, jak mu to jde ve škole, jak se chová k ostatním (a oni k němu) a jestli je šťastné, co se mu ve škole líbí, co ne atd. Třikrát do roka má pak tutor schůzku s rodiči dítěte, na které se opět snaží pro dítě nalézt co nejlepší podmínky pro jeho zdravý osobní vývoj. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že z těchto schůzek odchází obohaceny obě strany.

Jak vidíte tento projekt za 5, 10, 15 let?

Nejsem vizionář a nemám moc bujnou fantazii. Ale budu šťastná, když z našich žáků vyrostou zdravé vyrovnané děti, které budou mít nakročeno ke svatosti.