Něco velkého, a ať je to láska (VI): Ať hudba zní

Povolání do Opus Dei je voláním k interpretaci Boží partitury, k hraní Boží hudby, jejichž variací je tolik, kolik je lidí.

Opus Dei - Něco velkého, a ať je to láska (VI): Ať hudba zní

Když Ježíš mluvil o Božím království, věděl, že hovoří o něčem, co se značně odlišovalo od představ jeho posluchačů; o něčem, co se značně odlišuje i od našich představ dnes. Užíval proto podobenství: vyprávění a obrazy, které spíš než že by předkládaly nějaké definice, zvou k pohroužení se do tajemství. Ježíš např. srovnává Boží království s „hořčičným zrnkem: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu“(Mk 4, 31–32). Se zrnkem, které je zahrabáno do země, které zmizí z očí a je zapomenuto; které však nepřestává růst, zatímco dějiny si jdou dál svou cestou a zdánlivě se o ně nezajímají; které roste i v noci, kdy se o ně nikdo nestará, kdy si ho nikdo nevšímá.

2. října 1928 svatý Josemaría objevil ve své duši semínko, které mu tam zasel Bůh: malé hořčičné zrnko, jež se mělo rozrůst na velkém poli církve. Dochoval se nám zápis pořízený o pár měsíců později, v němž svatý Josemaría ve stručnosti shrnuje genetický kód tohoto semínka: „Obyčejní křesťané. Kvasící těsto. Naším povoláním je obyčejnost, s přirozeností. Prostředek: profesionální práce. Všichni svatí! Tiché odevzdání.“1 Od chvíle, kdy ho Bůh pověřil posláním starat se o toto semínko, nežil již svatý Josemaría pro nic jiného. A to, co tehdy bylo pouhým příslibem a nadějí, je dnes košatým stromem, který poskytuje útočiště mnoha duším a zpříjemňuje mnohé životy.

Normální je chtít být svatý

„Každý světec,“ píše papež František, „je poselstvím, že Duch svatý bere z bohatství Ježíše Krista a dává svému lidu.“2 Svatý Josemaría obdržel poselství a ztělesnil ho ve svém životě. On sám se stal poselstvím a jeho život a slova začaly mnoho lidí oslovovat. „Ať tvůj život není neplodný. — Buď užitečný. — Zanech za sebou stopu. — Vyzařuj plamenem své víry a lásky (…). A zapal všechny cesty země ohněm Kristovým, který nosíš ve svém srdci.“3

Že tento oheň v sobě nosil, velmi rychle postřehl José Luis Múzquiz, jeden z prvních věřících Opus Dei, kteří byli vysvěceni na kněze. Při prvním setkání s ním svatý Josemaría hovořil o něčem, o čem s ním předtím možná ještě nikdo nemluvil: být apoštolem ve své práci. A k tomu dodal: „Není jiná láska než Láska! Ostatní lásky jsou bezvýznamné.“ Na jeho společníka tato slova mocně zapůsobila: „Bylo vidět, že to vycházelo z hloubi jeho duše, z duše zamilované do Boha. Jako by se mi tehdy v hlavě rozsvítilo.“4

Při děkovné mši za blahořečení této zamilované duše tehdejší kardinál Ratzinger svým tak typickým způsobem, v němž se mísí jednoduchost s hloubkou, vysvětlil, že „ve významu slova svatý došlo během historie k nebezpečnému zúžení, jež nás bezpochyby ovlivňuje i dnes. Nutí nás myslet na světce, jejichž sochy a obrazy vídáme na oltářích, na zázraky a hrdinské ctnosti, a podsouvá nám myšlenku, že svatost je jen pro několik málo vyvolených, mezi něž se nemůžeme počítat. Necháváme tedy svatost pro těch pár lidí, jejichž počet neznáme, a spokojujeme se jednoduše s tím, že jsme, jací jsme. Uprostřed této duchovní apatie zapůsobil Josemaría Escrivá jako buditel, který volá: Ne, svatost není nic mimořádného, nýbrž obyčejného, je to něco normálního, určeného pro každého pokřtěného. Svatost nespočívá v nějakém nenapodobitelném hrdinství; má tisíce podob a může jí být dosaženo v kterémkoli místě a v kterémkoli povolání. Svatost je normálnost.“5

Pro křesťana je tedy přirozené chtít být svatý. Proto svatý Josemaría velmi záhy napsal: „Svatí nebyli abnormální bytosti; případy pro modernistické lékaře. Byli a jsou normální: z masa a kostí, jako jsi ty. — A zvítězili.“6 Povolání do Opus Dei vyžaduje uvědomění si této normálnosti svatosti; vyžaduje touhu stát se interpretem tohoto jednoduchého poselství, této hudby, jejíž partitury skutečně existují: jsou jimi život a učení svatého Josemaríi; potvrzení všeobecného povolání ke svatosti 2. vatikánským koncilem;7 nedávné učení papežů, kteří tuto nauku rozvinuli…, a především evangelium.8 Partitury tedy existují, ale je třeba, aby jejich hudba zazněla ve všech koutech světa, ve všech variacích, které ještě čekají na svůj zrod, tj. v konkrétních životech mnohých křesťanů.

Tak zblízka, že s ním budeme žít

Když dal Pán vzniknout Opus Dei, daroval své církvi cestu, spiritualitu navrženou tak, aby mohla být ztělesňována v jakémkoliv obyčejném prostředí, aby se mohla vtělit do práce a do normálního, běžného života velmi rozdílných lidí. „Kdesi daleko na obzoru — se zdá, jako by se nebe spojovalo se zemí. Nezapomeň, že místo, kde se země a nebe skutečně spojují, je tvé srdce dítěte Božího.“9 I když povolání do Opus Dei probouzí v lidech iniciativu a chuť zlepšovat své okolí, nevede je principiálně k tomu, aby něco dělali, nebo aby dělali víc, než co už dělají. Vede je především k tomu, aby to, co dělají, dělali jinak, aby při tom byli spojeni s Bohem a snažili se všechno sdílet s ním. „Děti moje (…) naším povoláním je následovat Krista. Následovat ho tak zblízka, že s ním budeme žít jako prvních dvanáct apoštolů; tak zblízka, až se s ním ztotožníme, až budeme žít jeho život, takže nakonec přijde okamžik, kdy už mu nebudeme klást překážky a budeme moci spolu se svatým Pavlem říci: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20).“10

Jeden z prvních supernumerářů vzpomíná, jak byl překvapen, když mu zakladatel Díla řekl: „Bůh tě volá na cestu kontemplace.“ Pro něho, ženatého člověka, který měl rodinu, o jejíž obživu se musel starat, to byl „skutečný objev“.11 Při jiné příležitosti svatý Josemaría doporučoval: „Mluv, mluv s Pánem: Pane, jsem unavený, už nemohu dál, tohle mi nejde. Jak bys to udělal ty?“12 Přesně to je kontemplace uprostřed světa: hluboký a laskavý pohled na skutečnost živený pohledem Boha a nepřetržitým rozhovorem s ním. Svatý Josemaría shrnul tuto hezkou výzvu do výstižné věty: „Čím více budeme pronikat do světa, tím více musíme být ponořeni v Bohu.“13 Z této blízkosti Boha, z tohoto pevného přátelství s Bohem vychází dva rysy, které sice nejsou jedinými rysy povolání do Díla, ale mají pro křesťany, jež Bůh volá na tuto cestu, zvláštní význam: představují výzvu být apoštoly a hlásat Krista, poslání přeměňovat a usmiřovat svět s Bohem prostřednictvím práce.

Před tím, než se u těchto rysů zastavíme, si musíme položit logickou otázku: jestliže – jak to svatý Josemaría po celý svůj život kázal, a jak nám to nedávno připomněl i papež – je svatost pro všechny a jestliže Pán přikazuje všem křesťanům hlásat evangelium, co je potom na povolání do Opus Dei jako odpovědi na výzvu nalézat Boha uprostřed světa tak specifické?

Vysvětlení je poměrně snadné: „Povolání do Opus Dei obsahuje, přijímá a uskutečňuje oddanost či službu Bohu a ostatním, kterou vyžaduje křesťanské povolání; jedinou přidanou osobitostí je právě ten způsob, jakým se to děje: že totiž tato služba probíhá prostřednictvím členství v konkrétní instituci církve (Opus Dei) s určitou spiritualitou a s nezbytnými formačními a apoštolskými prostředky,“14 které se zaměřují na službu Bohu a ostatním zejména prostřednictvím práce a každodenních normálních věcí. Řečeno jinak: kdo objeví a přijme své povolání do Opus Dei, rozhoduje se darovat svůj život ostatním (což je podstata křesťanského života), a k uskutečnění této výzvy používá konkrétní cestu, veden Bohem a podporován velkou rodinou. Je proto připraven udělat ze své strany vše, co bude v jeho silách, aby toto charizma živilo jeho vnitřní život, osvětlovalo jeho rozum a obohacovalo jeho osobnost… aby mohl najít Boha ve svém životě a podílet se o svůj objev s ostatními.

Všichni, kdo mají velké srdce

Ježíš na cestě z Betánie do Jeruzaléma pocítil hlad. Hledal něco k jídlu, a tak přistoupil k fíkovníku (Mt 21,18). „Přistupuje k fíkovníku, přistupuje k tobě a přistupuje i ke mně. Ježíš lačnící a žíznící po duších lidí. Z kříže volal: sitio, žízním!. Žízní po nás, po naší lásce, po našich duších i po všech duších, které bychom měli k němu přivést cestou kříže, která je cestou nesmrtelnosti a nebeské slávy.“15


Povolání do Díla je takovou silnou nákazou hladem a žízní po Bohu. Když se svatý Josemaría snažil vybudovat první studentskou kolej Díla, doporučovali mu někteří, aby nespěchal. Během jedné duchovní obnovy si poznamenal: „Spěch. Není to spěch. To Ježíš naléhá.“16 Podobně jako svatého Pavla na něj naléhala láska Kristova (srov. 2 Kor 5,14). S podobnou jemností Bůh naléhá i na nás, abychom klepali na dveře lidí a říkali jim: „Ať jsi kdokoli, uvědom si, že jsi milován!“17 Normálně, přirozeně, mít druhé rád a nechat se mít rád, pomáhat, sloužit, předávat, co víme, učit se, společně pracovat a čelit výzvám, problémům a strachu, vytvářet přátelská pouta… Tam, kde jsme se narodili, kde pracujeme, kde odpočíváme, kde nakupujeme, můžeme být kvasem, solí, světlem světa.

Bůh nevolá do svého Díla superhrdiny. Volá normální lidi s velkým a velkodušným srdcem, ve kterém mají všichni místo. Tak to vnímal svatý Josemaría, když se zamýšlel nad tím, jací lidé mohou dostat od Boha povolání do Díla; v jednom textu z prvních let napsal: „Nemají zde místo: ani sobci, ani zbabělci, ani zvědavci, ani pesimisti, ani vlažní, ani hlupáci, ani lenoši, ani bojácní, ani frivolní. Mají zde místo: nemocní – miláčci Boží – a všichni, kdo mají velké srdce, i kdyby jejich slabosti byly veliké.“18 Stručně řečeno, kdo zjistí, že ho Bůh volá do Opus Dei, může mít nedostatky, omezení a chyby, hlavně však má mít velké ideály, touhu milovat a předávat druhým lásku Boží.

Milovat svět tak, jak ho miluje Bůh

„Tak Bůh miloval svět,“ čteme v evangeliu svatého Jana, „že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Bůh vášnivě miluje svět, který stvořil; tento svět nejenže není překážkou pro svatost, ale je dokonce místem, kde se svatost rodí. Toto poselství je obsaženo v jádru Opus Dei: můžeme být svatí ne vzdor tomu, že žijeme ve světě, ale právě proto, že v něm naplno žijeme. Svět, tato tajuplná směsice velikosti a ubohosti, lásky a nenávisti, zášti a odpuštění, válek a míru, „nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19).

Kniha Genesis užívá pro vyjádření našeho vztahu ke světu dvě slovesa: „střežit“ a „obdělávat“ (srov. Gen 2,15). Prvním slovem, které je použito také k vyjádření plnění přikázání, nás Pán činí zodpovědnými za svět; říká nám, že ho nemůžeme despoticky zneužívat. V druhém slově, které znamená jednak „obdělávat“ (obyčejně zemi), jednak „podávat oběť“ (srov. Num 8,11), Bůh spojuje práci s kultem: prací se nejen realizujeme, ale také tím přinášíme Bohu milou oběť, protože milujeme svět tak, jako ho miluje On. Posvěcovat práci tedy nakonec znamená činit svět krásnějším a vytvářet v něm prostor pro Boha.


On sám chtěl svět, který vzešel z jeho stvořitelských rukou, střežit a obdělávat lidskýma rukama, rukama tvora. Po celá staletí se na skryté roky Pánova života v nazaretské dílně nahlíželo jako na temné roky bez jasu, díky duchu Díla jsou však tyto roky „jasné jako sluneční svit (…), osvěcující naše dny a dávající jim jejich skutečný smysl“.19 Proto svatý Josemaría své děti vybízel, aby o Pánově práci často rozjímali, protože připomíná skrytý a tichý růst obilného zrna. Takový byl růst Ježíše – on sám se později přirovnal k obilnému zrnu (srov. Jan 12,24) – v Josefově dílně a v dílně-domácnosti jeho Matky.

Prostý život Svaté rodiny ukazuje, že jsou práce, které se sice přízemnímu pohledu mohou zdát ubohé, ale pro lásku, starostlivost a touhu být užitečný, se kterou jsou vykonávány, mají v Božích očích nesmírnou hodnotu. „Posvěcovat práci proto neznamená dělat něco svatého, zatímco se pracuje, ale právě činit samu práci svatou.“20 Tak se „z dobře vykonané lidské práce stal oční lék, který pomáhá ve všem objevit Boha. A stalo se to právě v naší době, kdy se materialismus snaží udělat z práce bahno, které lidi zaslepuje a brání jim v pohledu na Boha.“21

Aby zrno mohlo přinést plody, musí se skrýt, musí zmizet. Tak viděl svůj život svatý Josemaría: „Skrýt se a zmizet, to je mé poslání, ať září jen Ježíš.“22 A tak také Bůh chce, aby svůj život viděli všichni lidé, které volá a bude volat do Díla. Jako první křesťané: normální a obyčejní lidé, kteří pokud vzbuzovali rozruch, tak ne proto, aby sklízeli potlesk, ale aby Bůh mohl zářit. Lidé, kteří především „žili ze síly Krista a Krista hlásali (…): rozsévači pokoje a radosti, které nám přinesl Kristus“.23

Eduardo Camino / Carlos Ayxelá



1 Apuntes íntimos, č. 25, in: P. Rodríguez, F. Ocáriz, J.L. Illanes, El Opus Dei en la Iglesia, Rialp 1993, s. 216.

2 František, ap.ex. Gaudete et exsultate (19–III–2018), č. 21.

3 Sv. Josemaría, Cesta, č. 1.

4 Camino, edición crítico-histórica, comentario al n. 417.

5 J. Ratzinger, Homilie, 19–V–1992, cit. in: Romana, č. 14 (1992), s. 48.

6 Sv. Josemaría, Cesta, č. 133.

7 2. vatikánský koncil, dogm. konst. Lumen gentium (21–X–1964), č. 40.

8 Srov. Jan Pavel II., ap. ex. Christifideles laici (30–XII–1988), č. 16–17; Benedikt XVI., Audience, 13–IV–2011; a nejnověji František, ap. ex. Gaudete et exsultate (19–III–2008).

9 Sv. Josemaría, Brázda, č. 309.

10 En diálogo con el Señor, edición crítico-histórica, Rialp, Madrid 2017, s. 101.

11 V. García Hoz, „Mi encuentro con Monseñor Escrivá de Balaguer”, in: R. Serrano (ed.) Así le vieron, Rialp, Madrid, 1992, p. 83.

12 Sv. Josemaría, Poznámky z rodinného setkání ve Valladolidu, 22–X–1972 (zachycené v dokumentu „El corazón del trabajo“).

13 Sv. Josemaría, Výheň, č. 740.

14 F. Ocáriz, „La vocación al Opus Dei como vocación en la Iglesia”, in: El Opus Dei en la Iglesia, Rialp, Madrid, 2014, p. 169.

15 Sv. Josemaría, Boží přátelé, č. 202.

16 Soukromé poznámky, č. 1753, cit. in: A. Vázquez de Prada, Zakladatel Opus Dei (I), s. 357.

17 Sv. Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Tok, Praha 1995.

18 Sv. Josemaría, Instrucción, 1–IV–1934, č. 65.

19 Sv. Josemaría, Jít s Kristem, č. 14.

20 F. Ocáriz, Naturaleza, gracia y gloria, Eunsa 2000, s. 263.

21 Beato Álvaro del Portillo, Carta, 30-IX-1975 (AGP, biblioteca, P17, 1991, sv. II, s. 63).

22 Sv. Josemaría, Carta, 28-I-1975, in: E. Burkhart, J. López, Vida cotidiana y santidad en la enseñanza de San Josemaría, sv. 2, Rialp, Madrid 2011, s. 301.

23 Jít s Kristem, č. 30.