Odpoveď na vyhlásenie režiséra filmu Da Vinciho kód.

Přinášíme tiskové prohlášení, ve kterém Manuel Sánchez Hurtado z Informační kanceláře Opus Dei v Římě komentuje některé články z italského tisku.

Italský tisk včera otiskl několik rozhovorů s Ronem Howardem, režisérem filmu Šifra mistra Leonarda. V prohlášeních, která se mu tam připisují, Howard tvrdí, že „odpírat právo vidět tento film je projevem fašismu“ a také, že „říci někomu, aby na tento film nechodil, je projevem militantnosti – a militantnost plodí nenávist a násilí“. V těchto rozhovorech je několikrát zmíněno Opus Dei. Zdá se, že věty se vztahují k nedávným prohlášením některých církevních autorit.

Odvažuji se Rona Howarda poprosit, aby zachoval klid a vyjadřoval se uctivě.

Nelze totiž zapomínat, jaká je současná situace: tento film je pro křesťany urážlivý, Howard představuje útočníka a katolíci jsou obětí urážky. Napadenému nelze upírat jeho poslední právo, právo vyjádřit svůj názor. Tím, co vyvolává násilí, nejsou vyjádření některých církevních hodnostářů ani uctivá žádost Opus Dei, aby na začátek filmu bylo vloženo upozornění, že jde o fikci: nenávist živí spíše nenávistné, falešné a nespravedlivé obrazy a zpodobení.

Ve svých prohlášeních Howard rovněž opakuje, že jde jen o film, vymyšlený příběh, a že ho tedy nelze brát příliš vážně. Ale nelze popřít, že film a literatura mají velký význam. Fiktivní příběhy velmi ovlivňují naše vidění světa, zejména pak u mladých lidí. Není seriozní nebrat to vážně. Jistě, umělecká tvořivost potřebuje svobodné klima, ale svobodu nelze oddělovat od odpovědnosti.

Představte si film, který by vyprávěl, že Sony stojí za atentáty na newyorská Dvojčata, že je zorganizovala, protože chtěla destabilizovat Spojené státy. Nebo román, který by vyprávěl, že Sony zaplatila střelce, který vystřelil v roce 1981 na náměstí sv. Petra na papeže, protože chtěla zaútočit na mravní vůdcovství Svatého otce. Jsou to jen vymyšlené příběhy.

Předpokládám ale, že Sony, respektované a seriozní firmě, by se nelíbilo, že by byla na plátně takto zobrazena, a že by se nespokojila s odpovědí „nedělejte si starosti, to je jen fikce, netřeba to brát příliš vážně, svoboda vyjádření je svatá“.

V každém případě se ale ti, co se na filmu podíleli, nemají důvod ničeho obávat. Křesťané nebudou reagovat nenávistně ani násilně, nýbrž s úctou a láskou k bližnímu, bez urážek a hrozeb. Tvůrci mohou v klidu pokračovat v sčítání zisků, jež jim film přinese. Svoboda ekonomického zisku se totiž zdá být jedinou skutečně svatou svobodou, jedinou svobodou prostou jakékoli zodpovědnosti. Je pravděpodobné, že vydělají hodně peněz, ale zároveň platí velkou cenu v podobě zhoršení své prestiže a reputace.

Doufám, že polemika těchto měsíců nebude neplodná, že poslouží k zamyšlení nad relativitou ekonomického zisku, když jsou v sázce vyšší hodnoty, k zamyšlení nad významem fikce, nad odpovědností, jež vždy doprovází a chrání svobodu.

Informační kancelář Opus Dei v Římě