Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny!

Zamysleme se nad scénou, kterou nám předal svatý Lukáš. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu – a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.[1] V několika krátkých větách se zde s jemným opakováním zdůrazňuje, že Maria a Josef jdou do Jeruzaléma s výhradním cílem splnit vůli Boží tak, jak to vyžadoval Mojžíšův zákon. Nic si nerozmýšlejí, ačkoliv by mohli mít důvody k tomu myslet si, že se jich tento předpis netýká. S prostotou a radostí poslouchají a zanechávají tak lidem všech dob, a zvláště křesťanům, dokonalý příklad věrnosti Bohu a poslušnosti jeho zákonům. Jistě vám přišla na mysl ona řízná slova svatého Josemaríi v jeho komentáři ke čtvrtému radostnému tajemství svatého růžence: Zůstáváš stát ohromený nad tou podívanou? – Ona – Neposkvrněná! – se podrobuje Zákonu, jako kdyby byla nečistá. Naučíš se, hloupé děcko, tímto příkladem plnit i za cenu všech osobních obětí svatý zákon Boží? [2]

V plnění Božího zákona je shrnuta veškerá křesťanská moudrost. Neexistuje jiná možnost, jak následovat Krista, mimo tuto cestu naprostého sjednocení s Boží vůlí: tak se chovala Maria i svatý Josef po celý svůj život. List Židům při vyprávění o příchodu Božího Syna na svět vkládá do jeho úst slova žalmu: oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.[3] A je velmi výmluvné, že v okamžiku souhlasu s vtělením odpovídá Maria archandělu Gabrielovi: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“[4] Toto Mariino fiat se naprosto sjednocuje s oním Zde jsem Božího Syna, který se stává člověkem pro naši spásu. Svatý Otec k tomu říká: před tajemstvím těchto dvou „Zde jsem“, „Zde jsem“ Syna a „Zde jsem“ matky, která se jedno v druhém odráží a tvoří tak jedno amen vůli lásky Boží, zůstáváme s úžasem a plni vděčnosti se klaníme.[5]

Tento údiv a vděčnost však musí vést k činnosti, musí se projevit v konkrétních skutcích. Protože – připomeňme si Ježíšova slova – ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.[6] Velká Pánova výtka lidem jeho doby, kterou by mohl vznést i dnes vůči nám, spočívá právě v tom: že se mnohokrát spokojíme s tím, že prohlašujeme naši lásku k Bohu slovy, ale chybí nám skutky. Svatý Marek to shrnuje v jedné části svého evangelia, kterou budeme zanedlouho číst při mši svaté: dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: “Tento lid mne ctí rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“[7] Zamysleme se nad slovy sv. Josemarie: tvá modlitba musí být modlitbou Božího dítěte, a ne modlitbou pokrytců, kteří museli od Ježíše vyslechnout slova: “Ne každý, kdo mi říká, ,Pane, Pane!,‘ vejde do nebeského království.“ Tvá modlitba, tvé volání ,Pane, Pane!‘ se musí v denním životě spojit tisícem různých způsobů s přáním a účinnou snahou plnit Boží vůli.[8]

Položme si častěji otázku: plním věrně vůli nebes? Snažím se bezvýhradně přizpůsobit jejím požadavkům? Vyslovit tyto úvahy svatého Josemaríi je snadné; avšak v praxi – to si musíme bez obalu přiznat – se nám naskýtá nebo si můžeme představit mnoho obtíží, které nám brání v tom, abychom přijali a milovali vůli našeho nebeského Otce. Nemoc, tělesné nebo morální protivenství, neočekávaná překážka v práci, vlastní střety v soužití s ostatními lidmi, něco, co nevyšlo podle našich plánů ... všechny tyto podrobnosti jsou konkrétním projevem Božího svolení, které nám Pán posílá prostřednictvím nejobyčejnějších okolností a které vyžadují loajální odpověď. Velkorysé přijetí těchto výzev nás, možná po první vzpurné nebo rozladěné reakci, jistě přivede do Ježíšovy blízkosti. K úplnému sjednocení s Ním se dojde skrze věrné naplňování výzvy nést na ramenou svůj každodenní kříž. [9]

Jak odpovídáme na tyto Boží výzvy? Umíme objevit láskyplnou vůli našeho Boha Otce v každodenních protivenstvích, i v těch nejnepatrnějších? Uvědomujeme si, že se to vše dá přirovnat k úderům kladiva, jímž Duch svatý, božský umělec, vytesává v naší duši podobu Krista?

Děti moje, buďme velkorysí v našem serviam! Poslechněme si radu svatého Josemaríi: neupadni do začarovaného kruhu: myslíš si, až zařídím to nebo ono, budu velmi štědrý k svému Bohu. Nevidíš, že Ježíš od tebe očekává štědrost bez výhrad tak, aby zařídil všechno daleko lépe, než si představuješ? Pevné rozhodnutí jako logický důsledek: každé chvíle, každého dne se chci vynasnažit štědře vykonávat vůli Boží. [10]

Jsou to slova, která navazují na jiná, taktéž z Cesty, která měl sv. Josemaría ohněm vypálená v duši: hovoří se o duši, která v modlitbách říkala našemu Pánu: „Ježíši, miluji Tě“ – a uslyšela tuto odpověď z nebe: „Láska znamená činy, ne sladká slova.“ Uvažuj, zda toto mírné pokárání neplatí také pro tebe.[11]

Přesně v těchto dnech uplyne 75 let od tohoto božského vnuknutí. Sv. Josemaría mluvil často o této události, která se odehrála 16. února 1932, ale hovořil vždy tak, aby nebyla poznat hlavní postava. Až po jeho odchodu do nebeského domova jsme se s touto událostí podrobně seznámili, jak o ní hovoří ve svých Soukromých poznámkách, a jak je zaznamenána v jedné z publikovaných biografií.

Náš Zakladatel byl již několik dní silně nachlazen, a – jak se vyjadřuje ve svých osobních zápiscích – byla to vhodná příležitost k tomu, aby se projevil nedostatek mé velkomyslnosti ve vztahu k Bohu tím, že jsem polevil v modlitbě a tisících drobných věcí, které může dítě – a navíc oslí dítě, oslík – nabídnout každý den Pánu. Uvědomoval jsem si to – pokračuje – a byl jsem si vědom též toho, že jsem si předsevzal věnovat více zájmu a času projevům zbožnosti, ale uklidňoval jsem se touto myšlenkou: musíš rychleji kupředu, až budeš silný, až se upraví hmotná situace tvých příbuzných... potom![12]

S jakou lidskostí se nám zde představuje osoba svatého Josemaríi! Také on musel bojovat, stejně jako my, v tolika malých věcech. Také na něj působily, stejně jako na nás, neduhy, ekonomické potíže, nedostatek času, nechuť... Jak by nám mohl nerozumět, když ho prosíme o to, aby nám pomohl překonat naše omezení? Prosme ho s důvěrou o pomoc, protože velmi dobře rozumí našim potřebám. Snažme se však být vždy připraveni poznat vůli Boží v těch nejrozmanitějších okolnostech, a přijměme ji bez toho, že se budeme schovávat za výmluvy, jež si tak snadno najdeme, abychom omluvili náš nedostatek velkorysosti.

A teď pokračuji s vyprávěním o svatém Josemaríi. Onoho 16. února, zatímco podával svaté přijímání řeholnicím Svaté Isabely, promlouval s Ježíšem Kristem ve svém srdci a beze slov mu projevoval to, co tolikrát dnem i nocí opakoval: „Já Tě miluji víc, než ony.“ Ihned – dodává – jsem beze slov pochopil: „Láska je čin, ne dobré úmysly.“ V tu chvíli jsem jasně viděl, jak málo velkomyslný jsem, a na mysl mi přišly mnohé netušené drobnosti, kterým jsem předtím nepřikládal význam a díky nimž jsem si nyní uvědomil tento svůj nedostatek. Ó Ježíši! Pomoz mi, aby byl Tvůj oslík co nejvelkomyslnější. Činy, činy!“[13]

Don Álvaro vyprávěl, že tento Pánův zásah svatým Josemarií velmi pohnul, ne že by byl polevil v modlitbě, nýbrž proto, že Bůh od něj žádal víc a touto hříčkou osvítil jeho rozum a posílil mu srdce, aby objevil mnoho netušených detailů, v nichž bylo třeba zlepšení. Tak jednal náš Zakladatel a vzpomínka na tuto laskavou Ježíšovu výtku mu byla po celý život výzvou k tomu, aby se daroval více ve službě Bohu a duším.

My také můžeme a musíme převzít tuto lekci. Řádné plnění Boží vůle, tak jak se nám představuje v běžném životě, vytváří mistrnou cestu, skutečnou cestu, po níž se jde přímo ve stopách našeho Pána a jež vede k účinnosti v apoštolátu. Svatý Otec to připomněl v jedné promluvě: věrné následování božského Mistra proměňuje křesťany ve svědky a apoštoly míru. Mohli bychom říci, že tento vnitřní postoj nám také pomáhá lépe ukázat, jak má vypadat křesťanská odpověď na násilí, které ohrožuje světový mír. Jistě to není odplata ani nenávist, ani únik k falešnému spiritualismu. Odpověď Kristových učedníků spočívá spíše v tom, jít po Jím zvolené cestě, jenž tváří v tvář zlu jeho a všech dob rozhodně objal kříž a kráčel sice nejdelší, avšak účinnou stezkou lásky. V jeho stopách a ve spojení s ním se musíme všichni snažit vzdorovat zlu dobrem, lži pravdou, nenávisti láskou.[14]

S velkou láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Řím, 1. února 2007.

-------------------------------------------------------

[1] Lk 2, 22-24.

[2] Svatý Josemaría, Svatý růženec, IV. radostné tajemství.

[3] Žid 10, 5-7 (srov. Ž 40, 7-9).

[4] Lk 1, 38.

[5] Benedikt XVI. Promluva, 25.3.2006.

[6] Mt 7, 21.

[7] Mk 7, 6.

[8] Svatý Josemaría, Výheň, č. 358.

[9] Srov. Lk 9, 23.

[10] Svatý Josemaría, Cesta, č. 776.

[11] Tamtéž, č. 933.

[12] Svatý Josemaría, Soukromé poznámky, č. 606 (16.2.1932). Srov. Andrés Vázquez de Prada. „Zakladatel Opus Dei“. sv. I. s. 405.

[13] Tamtéž.

[14] Benedikt XVI. Promluva, 1.3.2006.