Dopis od Preláta (listopad 2009)

„V průběhu Kněžského roku, kromě proseb za svatost kněží, se musíme modlit za svatost celého křesťanského lidu,“ který sdílí Kristovo „královské kněžství,“ říká nám Prelát ve svém dopise tento měsíc.

15.11.2009

Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny!

Na začátku listopadu Kněžského roku si s radostí uvědomuji, že je orámován dvěma liturgickými slavnostmi, v nichž se zdůrazňuje kněžský charakter Božího lidu: slavností Všech svatých a Krista Krále. V té první, kterou slavíme dnes, se ukazuje Kristovo kněžství v jeho členech, křesťanech, a ve druhé, 22. dne tohoto měsíce, se vyjadřuje, že naše hlava, Ježíš Kristus, je Věčný kněz a král vesmíru[1], a že se svým slavným příchodem na konci času se ujme svého království a odevzdá je Bohu Otci[2].

Tyto dvě slavnosti nás zvou k uvažování o důstojnosti křesťanského povolání. Sv. Petr ve svém prvním listě říká pokřtěným následující slova: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží, žili jste bez milosrdenství, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo.[3] Kníže apoštolů potvrzuje, že Bůh, když nás milostí Ducha svatého učinil svými syny, nás vložil do nového Božího lidu – Církve –, do níž se náleží ne kvůli pokrevnímu příbuzenství, nýbrž pro přičlenění se k Ježíši Kristu. Ve světle tak neuvěřitelného a nezaslouženého vyvolení – účasti na Kristově kněžství! –, jsme povoláni hlásat Boží divy příkladem, slovy i skutky.

Obdivujeme dobrotu Boha Otce a vzdáváme mu díky. Nespokojil se se sesláním svého Syna na svět, aby nás spasil, ale přál si, aby Vykoupení přišlo ke všem lidem, až do konce času, pomocí Církve, která je Kristovým tělem a spásnou přítomností Pána v čase a prostoru. Sv. Augustin potvrdil, že „tak jako nazýváme křesťany všechny pokřtěné, skrze jedno pomazání, tak nazýváme všechny knězi, neboť jsou členy jediného Kněze.“[4] Náš Otec o tomto tak velkém daru mnoho rozjímal a povzbuzoval nás, abychom všichni měli v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus[5]; proto musíme přemýšlet: do jaké míry usiluji o vstřebání tohoto bohatství?

Univerzální volání ke svatosti a k apoštolátu pochází, jako ze svého kořene, ze své křestní povahy. Všeobecné kněžství předchází služebnému kněžství, přičemž druhé je ve službách prvního. Bez obnovení křtu by nemohlo být služebných kněží, neboť tato svátost otevírá dveře pro všechny ostatní svátosti; a bez služebného kněžství, skrze které Církev hlásá lidem učení Krista, začleňuje je do svého života skrze svátosti – zvláště eucharistie – a vede je do nebe, bychom nemohli postupovat na cestě svatosti. „Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově.“[6]

Svatý farář arský živě vyjádřil nezbytnost služebného kněžství a Benedikt XVI. ve svém dopise u příležitosti Kněžského roku některé světcovy výroky přebírá: „Bez kněze – ukazuje – by smrt a utrpení našeho Pána nesloužily k ničemu. Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi… K čemu by nám byl dům plný zlata, pokud by nebylo nikoho, kdo by nám zahradil dveře? Kněz má klíče k pokladům nebe: je to on, kdo otevírá dveře, je správcem dobrého Boha, správcem jeho majetku… Kněz není knězem pro sebe, ale pro vás.“[7] Jak se denně modlíme, s opravdovou vírou, aby nechyběli svatí kněží? Prosíme Pána žně, jako požadavek našeho postavení křesťanů, aby poslal dělníky na svou žeň, a to v dostatečném množství k uspokojení hojných potřeb celého světa?

Ale zpět k dnešní liturgii, která klade důraz na kněžský charakter Božího lidu. V působivém pohledu nám Zjevení ukazuje veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi![8] Tento dav lidí, kteří se sklánějí v adoraci před Nejsvětější Trojicí, ve spojení s anděly, jsou svatí: někteří známí, většina neznámí. Vidíme zde Boží lid v jeho závěrečné fázi, zahrnující světce Starého zákona, od spravedlivého Ábela po věrného patriarchu Abraháma, Nového zákona, početné mučedníky začátků křesťanství a blahoslavené a svaté následujících staletí, až po Kristovy svědky naší doby. Všechny spojuje vůle sjednocovat svůj život s evangeliem, v čemž jsou podněcováni věčným povzbuzovatelem Božího lidu, jímž je Duch svatý.[9]

Jak služebné kněžství, tak všeobecné kněžství jsou nástroji k posvěcování lidí. Služební kněží vedeni Kristem, Hlavou Církve, tak činí hlásáním Božího slova, podáváním svátostí a vykonáváním své role pastýřů, kteří vedou věřící k věčnému životu jako viditelné nástroje Věčného Velekněze. Ale také věřící laici se skrze královské kněžství podílejí svým způsobem na tomto trojím poslání Krista Kněze. Svatý Josemaría vysvětloval, že všichni křesťané bez výjimky byli ustanoveni za kněze našeho života, abychom přinášeli duchovní oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista (1 Petr 2, 5), abychom každý skutek konali z poslušnosti k Boží vůli a tak pokračovali v poslání Boha-Člověka.[10]

Není zapotřebí žádného zvláštního pověření Církve, abychom se cítili být vybízeni účastnit se spasitelské mise. Apoštol je křesťan, který je naroubován na Krista a ztotožněn s ním křtem, je připraven bojovat za Krista biřmováním, je povolán sloužit Bohu svou prací ve světě skrze všeobecné kněžství věřících, které propůjčuje jistou účast na kněžství Kristově a je podstatně jiného charakteru než kněžství řádné; toto kněžství věřících umožňuje účast na bohoslužbách církve a pomáhá lidem na jejich cestě k Bohu svědectvím slova a života, modlitbou a pokáním.[11]

Zastavujme se často u toho, co znamená tento stav křesťana, neboť musíme být nositeli Krista lidstvu a nositeli lidstva Kristu.

V průběhu Kněžského roku, kromě proseb za svatost kněží, se musíme modlit za svatost celého křesťanského lidu. Pokud budou rodiny svým příkladem křesťanského života vychovávat své děti v lásce k Bohu; pokud budou muži a ženy vážně hledající Ježíše Krista v podmínkách každodenního života, bude mnoho mladých lidí, kteří budou cítit Pánovo volání ke služebnému kněžství. V těchto měsících je nám nabízena nová příležitost, abychom si více uvědomovali všeobecné povolání ke svatosti a k apoštolátu, a snažili se pevně následovat toto volání, bez průměrnosti, aniž bychom se nechávali ovládat náladovostí. Jak a do jaké míry nás ovlivňují únava, překážky, neúspěchy? Ztrácíme snadno pokoj a nehledáme útočiště u Boha? Jsme si vědomi, že Kříž je základem a korunou Církve?

Sv. Josemaría obdržel zvláštní božská vnuknutí, aby ukázal, jak lze sloužit šíření Božího království skrze časné aktivity. V den svého odchodu z tohoto světa připomněl skupině žen, věřícím Opus Dei, že také ony – jako všichni křesťané – mají kněžské duše. O mnoho let dříve napsal: ve všem a vždy máme mít – jak kněží, tak laici – vpravdě kněžské duše a plně laickou mentalitu, abychom mohli v našem osobním životě chápat a uskutečňovat onu svobodu, které požíváme v církevní sféře i v časných věcech, považujíce se zároveň za občany obce Boží (srov. Ef 2, 19) a obce lidské.[12] Kněžská duše vede pokřtěné – trvám na tom – ke sdílení pocitů Krista, s touhou se s ním každodenně sjednocovat při mši svaté a během dne. Kněžský duch povzbuzuje růst svaté touhy sloužit s upřímnou a konkrétní odevzdaností duchovnímu a materiálnímu dobru našich blízkých; povzbuzuje k pěstování vážné horlivosti po duších, s velkou touhou být spoluvykupiteli s Kristem, ve spojení s Pannou Marií a synovském připoutání k papeži; vybízí k ochotě odčiňovat za hříchy vlastních i všech lidí… Jednoduše milovat Boha a bližního, aniž bychom kdy řekli dost ve službě Církvi a duším. Svatý Josemaría to shrnul takto: s touto kněžskou duší, o niž žádám Pána pro každého z vás, se musíte snažit, aby se uprostřed běžného zaměstnání celý váš život změnil v neustálou chválu Boha: modlitby a neustálá odčiňování, prosby a oběti pro všechny lidi. A to vše v úzkém a neúnavném spojení s Kristem Ježíšem v Nejsvětější Oběti oltářní.[13]

Ve mši svaté získávají naše činy věčnou hodnoty. V takových chvílích si křesťan intenzivně uvědomuje svůj závazek spolupracovat s Ježíšem Kristem na posvěcování lidských záležitostí skrze obětování svého života a veškerého svého jednání. „Altare Dei est cor nostrum,“[14] řekl svatý Řehoř Veliký; Boží oltář je naše srdce. Máme mu sloužit nejen u oltáře, ale v celém světě, který je pro nás oltářem. Všechny lidské skutky se dělají jako na oltáři a každý z vás v této jednotě kontemplativních duší, která je vaším dnem, slouží určitým způsobem svou mši, která trvá dvacet čtyři hodin, v očekávání další mše, která bude trvat dalších dvacet čtyři hodin, a takto až do konce našeho života.[15]

Navíc jako projev účasti na prorockém poslání Ježíše Krista se všichni věřící mají snažit předat božské učení ostatním. Je jistě mnoho způsobů jak se účastnit evangelizačního poslání Církve; v každém případě se ale v základech jakékoli apoštolské práce vždy nachází Ježíšův příkaz všem křesťanům: jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy (...) a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.[16]

Stejným způsobem účast na královském úřadě Krista vybízí křesťany k posvěcování pozemských skutečností; laici zejména skrze své úsilí uspořádat podle vůle Boží své světské záležitosti,[17] jednají ve světě jako kvas,[18] aby položili Krista na vrchol všech svých činností. „Všeobecné kněžství, které jsme obdrželi při křtu,“ vysvětlil Don Álvaro podle učení sv. Josemaríi, „je královské (srov. 1 Pt 2, 9), protože nabízením Bohu všeho, čím jsme a co máme, a obětováním mu veškerého ušlechtilého lidského jednání uskutečňovaného podle Boží vůle, jsme Kristovým královstvím a vládneme s Ním.“[19]

V rámci zvláštního poslání, kterým ho Bůh pověřil, učil sv. Josemaría, že základní vlastnost způsobu zpřítomňování Kristova kněžství v duchu Opus Dei jak ze strany služebných kněží, tak ze strany věřících laiků je laická mentalita vlastní jejímu sekulárnímu postavení a místě ve světě. Poučena kněžským duchem Božích dětí, dobře chápaná laická mentalita vede věrné křesťany ke spolupráci na vykupitelském díle Církve konkrétním způsobem: milujíce svobodu a z ní vyplývající osobní zodpovědnost; milujíce láskou, která vám bude vlastní, všechny dobré věci na této zemi; spojujíce ve vaší běžné práci – bez jejich matení – přirozenost a milost, lidské a božské.[20] Takto budou kněží i laici spolupracovat na plnění jediného poslání Církve, každý podle svých obdržených darů, respektujíce specifickou situaci druhého. Laici vykonávají své poslání uvnitř časných struktur a snaží se je povzbuzovat duchem Krista; kněží slouží prostřednictvím hlásání Božího slova a udílením svátostí. Toto podporuje, jak píše sv. Josemaría, že klerici nepřekážejí laikům, ani laici klerikům; že nejsou klerici, kteří by se míchali do věcí laiků, ani laici, kteří by se vměšovali do toho, co je vlastní klerikům.[21]

Nadcházející 28.listopad je výročím zřízení osobní prelatury Opus Dei. Vzdávejme Bohu díky a usilujme o šíření hlubokého, teologického a duchovního významu organické spolupráce kněží a laiků v Opus Dei při účasti na poslání Církve; zejména svědectvím konzistentního křesťanského života, přičemž zůstaneme – jak říká apoštol – v tom stavu, v němž jsme byli povoláni[22]: budeme kněžími či laiky na sto procent. Tímto způsobem budeme účinně sloužit Církvi, jak jsme se o to vždy snažili; nyní s pádnou pohnutkou, když si mnozí pletou laicismus - který se snaží vykázat Boha ze světských struktur - s laicitou; a prosazujme zdravého laického ducha, o němž se papež při různých příležitostech již miňoval .[23]

Za několik dní, 7. listopadu, vysvětím na jáhny 32 členů Opus Dei. Modleme se k Pánu, aby byli jeho dobrými a svatými služebníky, a pokračujme v modlitbě za osobu a záměry papeže, jeho spolupracovníky, kněze a jáhny a kandidáty kněžství na celém světě. Vzpomeňme rovněž na den, kdy Panna Maria pohladila Našeho Otce, když našel „růži“ v Rialp: utíkejme se k naší Svaté Matce, aby nám od Boha získala „růži“ vonící věrností. Počítáme s pomocí všech, kteří nás předešli; v týdnech tohoto měsíce posilujme našimi modlitbami a prosbami jednotu Církve vítězné, očišťující a bojující.

S láskou Vám žehná,

Váš Otec

+ Javier

Řím, 1. listopadu 2009

-------------------------------------------------------

[1] ŘÍMSKÝ MISÁL, Slavnost Krista Krále, Preface.

[2] Srov. 1 Kor 15, 24.

[3] 1 Petr 2, 9-10.

[4] SV. AUGUSTIN, Obec Boží XX, 10 (CCL 48, 720).

[5] Srov. Flp 2, 5.

[6] II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dogm. konst. Lumen gentium, č. 10.

[7] SV. JAN MARIAVIANNEY; cit. Benediktem XVI. v Dopis kněžím, 16-VI-2009.