Dopis od Preláta (listopad 2008)

Tento měsíc se dopis Preláta zaměřuje na konkrétní cesty, kterými můžeme projevovat lásku a sloužit církvi.

Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny! 

Před několika dny bylo ukončeno všeobecné zasedání Biskupské synody, kde jsem mohl opět s radostí zakusit jednotu a univerzalitu církve. Dojala mne také důvěra v činnost Opus Dei, kterou mi mnoho otců z nejrůznějších zemí projevovalo: mnozí děkují za apoštolskou službu, kterou věřící a Spolupracovníci Díla realizují ve svých diecézích, a jiní na mne naléhali, abychom začali co nejdříve se stálou apoštolskou prací v jejich zemích či regionech. Často jsem myslel na ony sny našeho Otce, kdy nám připomínal, že nás očekávají na mnoha místech, zatímco se modlil za budoucí práci.

Díky těmto projevům zájmu a srdečnosti, díky tolikerému naléhavému volání, mi jasněji přišla na mysl ona slova: Ježíši, duše!… Apoštolské duše!: jsou pro tebe, pro tvou slávu[1]. Opakujme denně toto zvolání, jež si náš Otec přál, aby zaznívalo v našich srdcích, zatímco nám pomáhá z nebe.

Být v souznění s potřebami církve na všech kontinentech je a vždy bude křesťanům velmi vlastní. Tento hluboký postoj srdce se projevuje zvláště dnes, o slavnosti Všech svatých. Svátek, který slavíme, nás nejenže vede ke vzpomínce na to nesčetné množství blažených duší, ale předává nám také pozvánku k hlubšímu pochopení tajemství církve, jejíž součást tvoříme my, kteří zatím putujeme po zemi, ti, kteří se očišťují v očistci a ti, kteří se již v nebi radují z Boha.

Nezapomenu nikdy na radost, s jakou svatý Josemaría vyjadřoval tuto pravdu. Ve svaté církvi – napsal při jedné příležitosti – nacházíme my křesťané svou víru, své normy pro chování, svou modlitbu, smysl bratrství, společenství se všemi bratry, kteří již zmizeli a očišťují se v očistci – církvi očišťující se –, nebo s těmi, kteří se již radují – v církvi vítězné – z blaženého patření, a věčně milují Boha třikrát svatého. Je to církev, která zůstává zde a zároveň přesahuje dějiny. Církev, která se zrodila pod pláštěm Panny Marie a pokračuje – na zemi a v nebi – velebíce ji jako matku[2].

Jedno ze základních učení svatého Pavla se konkrétně týká povahy církve: hovoří o Pánových služebnících, povolaných Bohem Otcem a shromážděných Duchem svatým, aby vytvořili mystické tělo Kristovo. Benedikt XVI. to několikrát zdůraznil během tohoto roku věnovaného apoštolu pohanů. Na základě jeho učení vás zvu, abyste v příštích týdnech uvažovali nad těmito pravdami. Doufám v Boha, že jako plod těchto úvah v nás poroste láska k naší matce církvi spolu s přáním sloužit církvi tak, jak ona chce, aby jí bylo slouženo v jakékoliv situaci, v níž se nalezneme.

Papež nás povzbuzuje k tomu, abychom uvažovali nad tím, že k Pavlovu prvnímu kontaktu s Ježíšovou osobou došlo prostřednictvím svědectví Jeruzalémského křesťanského společenství (…). Historie nám ukazuje, že k Ježíši se jde normálně prostřednictvím Církve[3]. Svatý Otec říká, že někdy jako se to stalo Šavlovi , může tento první kontakt s církví (duchovní a současně viditelnou skutečností) znamenat kontakt bouřlivý. Poznal novou skupinu věřících a okamžitě se stal jejich hrdým pronásledovatelem. Sám to přiznává více než třikrát ve svých různých Listech[4]. Normálně není důvod, proč by tomu tak mělo být; především, pokud se my křesťané budeme snažit věrně odrážet osobu Ježíše v našich slovech a v našem chování. Na cestě do Damašku svatý Pavel pochopil, že pronásledováním církve pronásledoval Krista. Pavel se tedy obrátil zároveň ke Kristu a k církvi. Z toho chápeme, vyvozuje Benedikt XVI., proč byla pak církev tolik přítomna v jeho myšlenkách, srdci a jednání[5].

Uvažujme ještě jednou nad slovy vzkříšeného Ježíše Krista. Na Šavlovu otázku – Kdo jsi, Pane? , Pán odpovídá: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ[6]. V tomto zvolání Zmrtvýchvstalého, které proměnilo Šavla, je v zásadě obsažena celá nauka o církvi jakožto Kristově Těle. Kristus se neutekl do nebe, ponechávaje na zemi zástup stoupenců, kteří dál prosazují „jeho věc“. Církev není sdružením, které chce prosazovat nějaký zájem. V ní nejde o žádný zájem. V ní jde o osobu Ježíše Krista, který i jakožto Zmrtvýchvstalý zůstal „tělem“. Má „kosti i maso“ (Lk 24,39), jak říká Vzkříšený u Lukáše učedníkům, kteří jej považovali za přízrak. Má tělo. Je osobně přítomen ve své církvi[7].

Ve světle těchto úvah hlouběji chápeme skutečnost, že jakákoliv urážka církve – jejího učení, svátostí a institucí, jejích pastýřů a zvláště její viditelné hlavy, římského biskupa , je pohrdáním samotným Ježíšem Kristem. Neboť církev, jak ji vidíme na zemi, je i přes slabosti a chyby, jež její členové mají, vždy církví Boží, jak mnohokrát řekl Pavel: lid, který Bůh Otec povolal do své přítomnosti; Tělo Kristovo, jež založil Ježíš Kristus za cenu své krve, aby prodloužil jeho přítomnost v historii až do konce časů; chrám Ducha svatého, jež se vypíná jako skutečný příbytek Boha uprostřed lidí. Slovy jistého církevního Otce, jež přejal II. Vatikánský koncil, „celá církev se jeví jako ‚lid shromážděný silou jednoty Otce a Syna a Ducha svatého‘“[8].

Jednota a trojičnost Boha tedy definuje základ niterné skutečnosti a povahy církve. Proto by se vážně mýlili ti, kteří by se pokusili oddělit jednu církev charismatickou – jež by byla tou skutečně založenou Kristem –, od jiné právnické či institucionální, jež by byla dílem lidí a pouhým plodem dějinných shod. Je pouze jedna církev. Kristus založil jednu církev: viditelnou a neviditelnou, s právnickým a organizovaným tělem, se základní strukturou kanonického práva a niterným nadpřirozeným životem, který ji povzbuzuje, udržuje a oživuje[9].

Vznešený pohled na církev, tak jak ho nabízí svatý Pavel ve svých listech, opravňuje rozhodnost, s níž Pavel jedná, když je ve hře jednota nebo universalita církve. Křesťany v Korintě, náchylné k rozštěpení se do různých protichůdných skupin, napomíná: oznámili mi o vás, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká: „Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem!“. Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?[10].

Obrana jednoty této svaté matky se v životě apoštola jeví jako dominující vášeň, stejně jako obrana její universality. Od první chvíle – komentuje svatý Otec – pochopil, že to je skutečnost, která se netýká pouze Židů nebo jisté skupiny lidí, nýbrž že má všeobecnou hodnotu, že se týká všech, protože Bůh je Bohem všech[11]. A proto, kvůli nebezpečí, že by prvotní křesťanská komunita zůstala uzavřená v omezeních synagogy, deklaroval svolaný Jeruzalémský koncil, že všichni muži i ženy jakékoliv rasy, jazyka či národa jsou povoláni k plnému začlenění do Kristovy církve[12], v níž už není Žid nebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši[13].

Z této příslušnosti církve ke Kristu, vyplývá naše povinnost žít skutečně ve shodě s Kristem. Odtud plyne i Pavlovo povzbuzování ohledně různých charismat, která oživují a strukturují křesťanské společenství. Všechna jsou převoditelná na jediný zdroj, kterým je Duch Otce a Syna, a je dobře známo, že v Církvi není nikdo, komu by byl odepřen, poněvadž – jak píše apoštol – „ty projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“(1 Kor 12,7)[14]. Je tvá prosba pro unitate apostolatus opravdu zbožná? Jak se modlíš za ty, kteří stravují svůj život pro církev? Umíš svou modlitbou dojít až na nejposlednější místo, kde se pracuje pro Krista?

Kolik vděčíme Bohu za to, že chtěl, aby církev byla jedna a zároveň tak pestrá. A kolik úcty bychom měli mít ke všem projevům, jimiž chtěl Duch svatý ozdobit snoubenku Kristovu. V církvi je rozmanitost služeb, avšak cíl je jen jeden: posvěcení lidí. A na tomto úkolu spolupracují nějakým způsobem všichni křesťané skrze znamení obdržené ve svátosti křtu a biřmování. Všichni bychom se měli cítit zodpovědní za toto poslání církve, jež je posláním Krista[15]. Nikdo není v církvi zbytečný: všichni jsme potřební. To nejdůležitější je být v jednotě s viditelnou hlavou církve, s pastýři a s veškerým lidem Božím, každý podle svého povolání a obdržené milosti.

V rámci eklesiologického učení svatého Pavla nabývá teologická a právnická skutečnost Díla – jež je malou částí církve , svou plastičnost. Rád o tom nyní uvažuji, když končí zvláštní mariánský rok, který jsem vyhlásil, abychom si připomněli stříbrné výročí církevního zřízení Prelatury. Apoštolská činnost Opus Dei – jeho laiků a kněží – je nezbytnou spoluprací na pastorální vitalitě místních církví, v nichž Prelatura žije a jedná.

Tak to připomínal s nesmírnou láskou sluha Boží, Jan Pavel II., když mluvil o „právnické povaze Opus Dei“ a dodal: „Příslušenství věřících laiků jak ke své místní církvi, tak k Prelatuře, v níž jsou začleněni, způsobuje, že zvláštní poslání Prelatury se spojuje s evangelizačním závazkem veškeré místní církve tak, jak to stanovil II. Vatikánský koncil, když navrhl osobní prelatury“[16].

Je to dalším znamením něčeho, co zdůraznil nedávno Benedikt XVI.: „Boží církev“ není jen souhrnem různých místních církví, ale jednotlivé místní církve jsou uskutečněním jediné církve Boží. Všechno dohromady tvoří „Boží církev“, která jednotlivé místní církve předchází a zároveň v nich má svůj výraz a v nich se uskutečňuje[17]. A Opus Dei svojí službou církvi, římskému biskupovi a všem duším naplňuje tento cíl jako jedna z institucí, jež může římský biskup zřídit, aby uskutečňovaly zvláštní pastorační úkoly. Ty „jako takové, patří univerzální církvi, ačkoliv její členové jsou také členy místních církví tam, kde žijí a pracují (…). Toto nejenže nenarušuje jednotu místní církve založené biskupem, nýbrž naopak přispívá k této vnitřní jednotě růzností vlastní společenství“[18].

V této souvislosti vám s radostí oznamuji, že již začala apoštolská práce v Indonésii; a dá-li Pán, je již velmi blízko okamžik, kdy se otevře první centrum v Bukurešti. Připravuje se také zahájení stálé činnosti v Bulharsku a v Koreji: svěřuji vaší modlitbě a modlitbě těch, kdo se podílejí na činnosti Díla, apoštolskou expanzi v těchto a mnoha dalších místech.

Ve stopách našeho Otce jsem se šel pomodlit k obrazu Zázračné medailky v ulici Rue de Bac v Paříži. Předložil jsem tam Panně Marii vaši modlitbu, aby nám pomohla uskutečnit ten veliký zázrak proměňovat běžný život v hrdinskou svatost. Držme se pevně za ruku Panny Marie a projděme s ní těmito posledními dny mariánského roku, stejně jako celým naším životem a vykonejme pokyn, který dala sluhům v Káni: udělejte všechno, co vám řekne[19]. Snažme se napodobit tyto sluhy s přáním, abychom všichni odpověděli usque ad summum, čili v úplnosti, modlitbou i prací.

Neskončím, aniž bych opět poprosil, abyste se připojili k mým úmyslům, zvláště při Mši svaté. Modlete se v těchto dnech za vaše bratry, jimž 22. listopadu, o vigilii slavnosti Ježíše Krista Krále udělím v Římě jáhenské svěcení.

S velkou láskou vám žehná

Váš Otec

+Javier

Řím, 1. listopadu 2008.

-------------------------------------------------------

[1] Svatý Josemaría, Cesta, č. 804.

[2] Svatý Josemaría, Homilie Nadpřirozený cíl církve, 28.5.1972.

[3] Benedikt XVI., Projev při generální audienci, 22.11.2006.

[4] Tamtéž. [5] Tamtéž. [6] Sk 9,5.

[7] Benedikt XVI., Homilie při zahájení roku svatého Pavla, 28.6.2008.

[8] II.Vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č.4; srov. Svatý Cyprián, Pojednání o Otčenáši, 23.

[9] Svatý Josemaría, Homilie Nadpřirozený smysl církve, 28.5.1972.

[10] 1 Kor 1, 11-13.

[11] Benedikt XVI., Projev při generální audienci, 22.10.2006.

[12] Srov. Sk 15, 23-29.

[13] Gal 3,28.

[14] Benedikt XVI., Projev při generální audienci, 22.6.2006.

[15] Svatý Josemaría, Homilie Věrnost církvi, 4.6.1972.

[16] Jan Pavel II., Promluva k účastníkům Dnů studia apoštolského dopisu „Novo millennio ineunte“, 17.3.2001.

[17] Benedikt XVI., Projev při generální audienci, 15.10.2008.

[18] Kongregace pro nauku víry, Dopis Communnionis notio, 28.5.1992, č. 16.

[19] Jan 2,5.