Dopis od preláta (červen 2016)

Jsem rád, že mě Bůh povolal k tomu, abych s ním seznamoval ostatní? K tomu nás zve prelát ve svém dopise, kde hovoří o apoštolátu: jednoduše projevit to, čeho je naše duše plná a co je pro nás pramenem stálé radosti.

28.06.2016

Nejdražší, ať mi Ježíš chrání mé dcery a mé syny!

Uběhly dva týdny od Nanebevstoupení Ježíše Krista, a v našem nitru stále znějí jeho poslední pozemská slova: jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření^¹. Počítejme s pomocí Ducha svatého, kterého Pán seslal apoštolům ve večeřadle a který nadále oživuje Církev, jako o nových letnicích.^² Přislíbil: Utěšitel, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl^³. A svůj slib dodržel. Je řada na nás, jeho učednících, abychom svým slovem a svým příkladem vnášeli do celého světa poselství spásy, které křesťanům svěřil.

Toto, a ne něco jiného, je cílem Církve: spása duší, jedné po druhé. Kvůli tomu Otec poslal Syna a také já posílám vás (Jan 20,21). Odtud plyne poslání předávat nauku a křtít, aby v duši přebývala, skrze milost, Nejsvětější Trojice^⁴. Tomuto Kristovu příkazu se v srdci našeho Otce dostalo, díky Boží dobrotě, ochotného a radostného přijetí. A náš zakladatel nám s grácií předal tento apoštolský zápal, který nezná hranice.

Sv. Josemaría nás vždycky učil, že mezi dominantní vášně, které mají řídit naše jednání, patří šíření nauky Ježíše Krista. Hlavní činností Opus Dei – říkal – je dát svým členům a osobám, které o to stojí, duchovní prostředky potřebné k tomu, aby žili jako dobří křesťané uprostřed světa. Seznamuje je s Kristovou naukou, s učením Církve, dodává jim odhodlání pracovat dobře z lásky k Bohu a ve službě všem lidem. Jedním slovem jde o to, počínat si jako křesťané: žít spolu se všemi při respektování oprávněné svobody všech a ve snaze, aby tento náš svět byl více spravedlivým^⁵.

Tato dominantní vášeň nabývá zvláštní aktuálnosti v tomto mimořádném Svatém roce milosrdenství, protože «až budeme na sklonku života dotázáni, zda jsme dali jíst hladovému a pít žíznivému, stejně tak budeme dotázáni, zda jsme pomohli lidem vyjít z pochybností, zda jsme usilovali o přijetí hříšníků jejich napomenutím a snahou o jejich nápravu, zda jsme dokázali bojovat s nevědomostí, zejména pokud jde o křesťanskou víru a dobrý život»^⁶.

Je mnoho způsobů, jak předávat obsah víry. Sv. Josemaría zdůrazňoval osobní apoštolát, od jednoho k druhému, skrze přátelské rozhovory, kde není snaha nikomu dávat lekce, ale jednoduše projevit to, čeho je naše duše plná a co je pro nás pramenem stálé radosti.

Při jiných příležitostech jsem vám připomněl tuto radu našeho Otce: spíše než abyste mluvili s lidmi o Bohu, mluvte s Bohem o lidech^⁷. Osobní kontakt s Ježíšem Kristem v modlitbě je pramenem, z něhož se napájí naše nadšení předávat všem lidem krásu víry, dávat světlo tam, kde lidé žijí potmě. Je to právě blízkost Bohu, co umožňuje osvěcovat svět. Proto náš Otec říkal, že čím více žijeme uprostřed světa, tím více musíme být Boží ^⁸.

Sv. Josemaría nám předal pozitivní pohled na svět, na ušlechtilé lidské činnosti. Proto náš přístup spíše než obranný má být předkládající. Křesťan se nebojí pravdy, nebojí se čelit těžkým otázkám, které mu pokládá okolí nebo společnost. Ví, že ačkoli on sám nemá vždy všechny odpovědi, evangelium má schopnost objasnit i ta nejtěžší dilemata a problémy. Tato láska k pravdě působí, že křesťan svou víru předává takovou, jaká je: jako ohromné přitakání muži, ženě, životu, svobodě, pokoji, rozvoji, solidaritě, ctnostem. Jestliže nás Kristus učinil šťastnými, je normální, že tatáž radost se bude předávat v našem postoji. Skutečně, «silou, jejíž pomocí se pravda prosazuje, musí být právě radost, která je jejím nejjasnějším projevem. Na ni by se měli křesťané spoléhat a skrze ni by se měli dávat poznat světu»^⁹.

Ptej se proto, má dcero, můj synu: jsem rád, že mě Bůh povolal k tomu, abych s ním seznamoval ostatní? Je můj apoštolát setbou pokoje a radosti^¹⁰? Projevuji iniciativu, abych se doktrinálně vzdělával, a tak dodával větší hloubku a sílu svému vnitřnímu životu?

Sv. Josemaría nás učil předávat nauku takovým způsobem, aby všichni pochopili zvěst evangelia, nezávisle na své kulturní úrovni nebo na svém náboženském vzdělání. Říkal tomu dar jazyků v analogii s tím, co se stalo, když Utěšitel viditelně sestoupil na Církev. Na apoštolech a na prvních učednících se projevil v podobě jazyků jako z ohně, které se rozdělily, a nad každým z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky^¹¹.

Zakladatel Opus Dei vysvětloval, že dar jazyků, o který u Boha vyprošoval pro všechny, spočívá v tom, umět se přizpůsobit schopnostem posluchačů (…). Je třeba poskytovat nauku prozíravě, s dostatečnou mazaností, aby ten, kdo ji přijímá, ji také dokázal strávit. Je třeba předávat nauku celému světu, ale bez toho, abychom lidi zahltili, v rozumné míře, podle schopností každého jednotlivce předávané vstřebat. Také toto patří k daru jazyků. Jako k němu patří i schopnost se obnovovat: dokázat totéž říkat každý den s novým půvabem^¹².

Dar jazyků je milostí Ducha svatého, který počítá i s naší iniciativou. Studium a opětovné procházení teologické nauky, uskutečňované zodpovědně a s apoštolským nadšením, nám umožňuje vychutnávat pravdy víry a objevovat způsoby, jak je prezentovat v celé jejich přitažlivosti. A rozhovor s našimi přáteli a kolegy, v ovzduší otevřenosti na jejich otázky, nám umožní vyjít naproti jejich neklidu. «Proto je zásadně důležité naslouchat (…), být schopni sdílet otázky a pochybnosti, jít spolu bok po boku, osvobozovat se od jakékoli domněnky, že jsme všemohoucí, a pokorně dávat své schopnosti a své dary do služby obecnému dobru.

Naslouchat – to není nikdy jednoduché. Někdy je pohodlnější předstírat hluchotu. Naslouchat znamená dávat pozor, chtít porozumět, připisovat slovům toho druhého hodnotu, respektovat a uchovávat je (…). Umět naslouchat je nesmírnou milostí, je to dar, jenž je třeba si vyprošovat, abychom ho pak provozovali v praxi»^¹³.

Předávat víru nespočívá v tom vést diskusi, abychom zvítězili, ale vést dialog, abychom přesvědčili, vždyť «myšlenky se nevtloukají, ale předkládají»^¹⁴. Vedení dialogu pomáhá lépe ukázat Pravdu, která zásadně osvěcuje naše životy. Celý Ježíšův život není nic jiného než jeden ohromný dialog, mé děti, úžasný rozhovor s lidmi^¹⁵. Pokud se naučíme takto žít, budeme pomáhat a bude nám pomáháno v našem všedním a pokorném životě k tomu, aby se evangelium pro všechny stalo světlem světa^¹⁶.

Mám tu radost vám připomenout, že 23. června, v předvečer svátku svatého Josemaríi – což je v Prelatuře slavnost –, uplyne sedmdesát let od příchodu našeho Otce do Říma. Přicházejí mi na mysl vzpomínky – mnohokrát jsem je slyšel vyprávět – na jeho první dny ve Věčném městě: jeho intenzívní modlitba za papeže už od první noci pobytu ve Městě; nadšení, se kterým pár dní po příjezdu přijal autogram Pia XII.; víru, s níž se dostavil na audienci k Svatému otci 16. července… A ty chvíle, kdy během oněch prvních týdnů chodíval modlit se na Svatopetrské náměstí, tak blízké jeho malému apartmánu v Città Leonina, kde přebýval.

Dobře si umím představit víru a lásku, s nimiž se, během oněch týdnů, modlil střelnou modlitbu, v které – již od počátku Díla – shrnoval touhy své duše: Omnes, cum Petro, ad Iesum per Mariam!; všichni společně s Petrem k Ježíši skrze Marii. Zvu vás, abyste se ji modlili často a připojovali se tak k mojí modlitbě za papeže Františka, za jeho spolupracovníky, za celou Církev. Zvlášť během tohoto měsíce června, který se uzavírá slavností svatých apoštolů Petra a Pavla, sloupů Církve a patronů Díla.

Se vší láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Řím, 1. července 2016.

1 Mk 16,15.

2 Sv. Josemaría, Brázda, č. 213.

3 Jan 14,26.

4 Sv. Josemaría, Homilie Nadpřirozený cíl Církve, 28-V-1972.

5 Sv. Josemaría, Rozhovory, č. 27.

6 Papež František, Promluva při plenárním zasedání Kongregace pro nauku víry, 29-I-2016.

7 Sv. Josemaría, Poznámky z jednoho rodinného setkání, bez známé datace (AGP, biblioteca P01, VIII-1982, str. 88).

8 Sv. Josemaría, Výheň, č. 740.