Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny!

V uplynulých dnech jsem na svých pastoračních víkendových cestách mohl zavítat do Stockholmu. Také v tamějších národech studeného severu[1] – jak se vyjadřoval svatý Josemaría před mnoha lety – se stále více šíří duch Díla. Nepochybuji o tom, že se takto vyjadřoval pouze proto, že těchto míst se dosáhlo oním ignem veni mittere in terram[2], kterému se naučil od Ježíše Krista. Velmi děkuji Bohu za to, že nám pomáhá zakoušet naplnění snů našeho Otce. A také za to, že se navíc můžeme podílet aktivně na jejich uskutečňování prostřednictvím modlitby, optimistického a velkorysého umrtvování a plněním svých povinností. Počínejme si vždy takto, v pevném spojení se všemi křesťany a mezi námi ve vzájemné spolupráci na šíření církve po celém světě.

Kořeny nadpřirozené účinnosti se, jak dobře víme, upevňují díky intenzivnímu a hlubokému vnitřnímu životu, který je plodem působení Ducha svatého v duších. Jak je proto důležité, abychom vzývali každý den s větší důvěrností třetí osobu Nejsvětější Trojice! Osvojme si tradiční církevní modlitbu Trisagio Angelico s přáním připojit se ke chvále a díkučinění, s nimiž se má celé lidstvo povinnost obracet na svého Boha, který nás stvořil a spasil a snaží se uskutečnit naše posvěcení. Snažme se využít velmi intenzivně tyto dny; usilujme o to, abychom proměnili celých dvacet čtyři hodin dne v jeden chvalozpěv Nejsvětější Trojici. Opakujme často, ústy i srdcem, slova liturgie: Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth. Pleni sunt caeli et terra gloria tua![3];  Svatý, Svatý, Svatý, Pán Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy.

Rozjímání o tajemství Nejsvětější Trojice by mělo být běžným pokrmem křesťanských duší. Svatý Augustin říká, že „toto je naše dokonalá radost a není jiné větší: těšit se z Trojice Boha, k jehož podobě jsme byli učiněni“[4]. Jak názorně vyjadřuje Svaté Písmo, ti, kteří se snaží řídit ve svých myšlenkách a skutcích Bohem, jsou jako strom zasazený u vody, který ve svůj čas vydá plody a jeho listy neuvadnou[5]. S jasným a stálým odkazem na Jednoho a Trojího Boha, konečný cíl našeho života, získá vše, co vykonáme zde na zemi – i když se to může jevit lidským očím nedůležité –, velkou cenu. Pána zajímá všechno, co se nás týká, sleduje nás s nekonečnou jemností lásky a milosrdenství.

Svatý Josemaría se zvláště v posledních letech svého pozemského života často zmiňoval o tomto bodě křesťanské víry. Pakliže jsme ve stavu milosti – řekl například v roce 1972 –, je Duch svatý v naší duši a dává nadpřirozený charakter všem našim skutkům. A spolu s Duchem svatým jsou tam také Otec a Syn: Nejsvětější Trojice, která je jeden Bůh. Jsme chrámem Nejsvětější Trojice a můžeme mluvit s Bohem prostě, aniž bychom dělali něco zvláštního, přemáhat se, pošlapávat své vlastní já, jako se šlape hrozno v lisu, protože nejsme nic. Vstupme tam do hlouby naší duše, abychom mu vyprávěli o tom, co se nám děje: abychom prosili, klaněli se, odprošovali a milovali[6].

Utíkejme se během příštích dnů s důvěryplnou a silnou zbožností k Nejsvětější Trojici. Tato připravenost nám také pomůže, abychom vychutnali lahodné plody dalších velkých liturgických slavností tohoto měsíce: Boží Tělo a Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Růst v eucharistické zbožnosti znamená proniknout hlouběji do tajemství Nejsvětější Trojice, neboť – jak připomíná papež ve svém nedávném apoštolském listu o svaté Eucharistii – první skutečností eucharistické víry je tajemství samotného Boha, trojiční láska (...). V Eucharistii Ježíš nedává jen „něco“, nýbrž sám sebe; obětuje své Tělo a prolévá svou Krev. Odevzdává tak celý svůj život a ukazuje výchozí pramen této božské lásky[7].

Jak žasl náš Otec dennodenně při úvahách o přítomnosti a působení Trojjediného Boha v textech mše svaté! Napsal nám o tom v jednom ze svých kázání a ukázal nám, že tento trojiční proud lásky k lidem se zvěčňuje nádherným způsobem v Eucharistii (...). Celá Trojice působí ve svaté oltářní oběti[8]. Rád se zvláště zastavoval u působení Velkého Neznámého a toužil po tom, aby takovým pro křesťany přestal být. Povzbuzoval všechny k tomu, aby se obraceli více a pravidelněji na každou z Božských osob a rozlišovali je, aniž by je oddělovali, protože ve svátosti oltářní je přítomná celá Trojice. Z vůle Otce se působením Ducha svatého nabízí Syn jako spasitelná oběť. Naučme se jednat s Nejsvětější Trojicí, Jedním a Trojím Bohem: tři božské osoby v jednotě své podstaty, své lásky a svého účinného spasitelného působení[9].

Benedikt XVI. nám opakuje, že je potřeba v sobě probudit vědomí důležité role, kterou sehrává Duch svatý (...) ve zkoumání božských tajemství[10]. A svatý Otec upřesňuje: pro duchovní život věřících je velmi nezbytné, aby si jasněji uvědomili bohatství anafory: spolu se slovy Krista pronesenými při poslední večeři obsahuje epiklézi jako prosbu k Otci, aby nechal sestoupit dar Ducha, aby se chléb a víno proměnily v Tělo a Krev Ježíše Krista a aby bylo „celé společenství stále více tělem Kristovým“. Duch, kterého vzývá celebrant nad dary chleba a vína položenými na oltáři, je stejný jako ten, který shromažďuje věřící „v jedno tělo“ a činí tak z nich Bohu milou duchovní oběť [11].

Jak si můžeme přivlastnit tento božský život, který sestupuje z nebe na zem ve mši svaté a který se každému jednotlivě daruje ve svatém přijímání? Tím, že se budeme snažit co nejlépe připravovat na přijetí Pána a budeme pečlivě dbát na díkučinění po mši. Myslete na to, že v těchto několika málo minutách, kdy je Ježíš Kristus svátostným způsobem přítomný v našem nitru, se uskutečňuje nejdůvěrnější spojení, jaké si je možné představit mezi Stvořitelem a stvořením. A toto spojení se nadále prodlužuje během dne díky působení Ducha svatého. Jsou tvá pokleknutí úkonem oddané adorace? Vychází z tvé duše úkony víry, naděje a lásky? Prosme jako Dismas, dobrý zloděj, aby si na nás Ježíš vzpomněl a abychom na něj velmi mysleli. Eucharistie je projev nekonečného milosrdenství Božího; nejen, že nás Bůh neodmítá, nýbrž se nám odevzdává jako pokrm a sjednocuje nás se sebou: přejme si, aby se to stalo naším životem.

Po svatém přijímání, když v srdci děkujete Bohu – učil svatý Josemaría –, uvažujte nad tím, že jste přijali Nejsvětější lidství Ježíše Krista – jeho Tělo, jeho Krev, jeho Duši – a jeho Božství; a spolu s Ježíšem Kristem celou Trojici, protože Otec a Syn a Duch svatý jsou nerozluční. Myslete na to, že když se zničí svátostné způsoby, zmizí skutečná přítomnost, zůstane však v naší duši a těle – které jsou jejich chrámem (srov. 1 Kor 3,16) – Bůh, Duch svatý. Jak vidíte: Bůh pouze neprochází, ale zůstává v nás. Abych to nějak vyjádřil, je v centru naší duše v milosti a dává nadpřirozený smysl našemu jednání, pokud se nepostavíme proti a nevyhodíme ho odtamtud hříchem. Bůh je skrytý ve vás a ve mně, ve všech[12].

Tyto rady našeho Otce nám pomohou připravit se na jeho svátek 26. června. Proste ho o pomoc, abychom všichni udělali rozhodný krok vpřed v našem duchovním životě, který má směřovat k poznání, styku a lásce k Nejsvětější Trojici zde na zemi, abychom se později mohli radovat z Boha po celou věčnost.

Jinak, jak víte, 14. června oslavím, dá-li Pán Bůh, sedmdesáté páté narozeniny. Nejlepší dárek, který mi můžete dát, je intenzivnější modlitba. Proste Pána, aby mi odpustil okamžiky, kdy jsem mu nedaroval tu lásku, kterou ode mne očekával, aby mi i nadále sesílal svou milost, abych mohl s větší důvěrností jednat s Bohem Otcem, Bohem Synem, Bohem Duchem svatým a se svatou Pannou Marií, naší Matkou.

Minulý týden pro mne bylo obrovskou radostí kněžské svěcení třiceti osmi jáhnů Prelatury. Nyní je musíme ještě více podporovat, aby byli svatými kněžími Ježíše Krista. Velmi jsem myslel na první tři kněze a prosil jsem je, aby tak, jako odpověděli oni, jsme chtěli i my – všichni – dát větší obsah naší kněžské duši; to znamená větší styk s Mistrem, větší touhu po duších a vytrvalost, kterou nic nezmaří[13].

Modlete se stále za mé úmysly; za církev a Římského Vikáře, za svatost kněží a všech věřících, za rozšíření církve po celém světě.

S velkou láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Řím, 1. června 2007. 

-------------------------------------------------------

[1] Cesta, č. 315.

[2] Lk 12, 49: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem“.

[3] Římský misál, Mešní řád.

[4] Svatý Augustin, O Nejsvětější Trojici, I, 18.

[5] Žl 1,3.

[6] Svatý Josemaría, Poznámky z kázání, 12.10.1972.

[7] Benedikt XVI., Apošt. list Sacramentum caritatis, 22.2.2007, č.7.

[8] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 85.

[9] Tamtéž, č. 86.

[10] Benedikt XVI., Apošt. list Sacramentum caritatis, 22.2. 2007, č. 12.

[11] Tamtéž, č. 13.

[12] Svatý Josemaría, Poznámky z kázání, 8.12.1971.

[13] srov. Svatý Josemaría, Cesta, č. 934.