Záře lásky – odkaz svatého Josemaríi

Slova biskupa Javiera Echevarríi k pátému výročí kanonizace sv. Josemaríi.

Záře lásky

Před pěti lety, 6. října 2007, před velkým zástupem lidí všech ras a ze všech koutů světa, prohlásil Jan Pavel II. Josemaríi Escrivu, zakladatele Opus Dei, svatým. Následující den, na audienci na náměstí sv. Petra pro ty, co se zúčastnili kanonizace, popsal sv. Josemaríi jako světce obyčejného. Tímto vyjádřením shrnul jádro poselství hlásaného tímto věrným knězem. Naše denní aktivity – rodinný život, profesionální práce, společenské vztahy – jsou cestou vedoucí do nebe, jestliže jdeme s očima upřenýma na Boha a s touhou pomáhat našim bližním.

Měl jsem velké štěstí (považuji to za Boží dar) být přímým svědkem, čtvrt století, snahy sv. Josemaríi pomoci mnoha lidem překonat trhlinu mezi jejich životem víry a jejich každodenním životem. Od samého začátku Opus Dei, 2. října 1928, učil, že všechny čestné lidské skutečnosti, protože byly chtěné Bohem a přijaté Ježíšem Kristem ve vtělení, mohou být cestou ke svatosti. „Něco svatého, něco božského je skryto v těch nejobyčejnějších situacích a je na každém z nás, aby to odhalil“ (Homilie Vášnivě milovat svět, 8. října 1967). Toto poselství šířil – jak s teologickými důvody, tak s praktickými radami – mezi muži a ženami v nejrůznějších profesionálních a společenských vrstvách, v osobních rozhovorech i na velkých shromážděních, jako v homilii, kterou jsem právě citoval, pronesené před více než dvaceti tisíci lidmi v kampusu Navarské univerzity.

Sloučení života víry a denního života je otázkou lásky. Když je pohnutkou křesťanských aktivit láska k Bohu, člověk zjišťuje, že je přirozené je zahajovat, vykonávat a dokončovat s myšlenkami soustředěnými na Boha. Továrna, kancelář, knihovna, laboratoř, dílna, prostor našeho domova jsou pak proměněny v prostředí rozhovoru mezi Stvořitelem a jeho stvořením, mezi Otcem, který své dítě šíleně miluje, a synem nebo dcerou, která přichází poznat Boží lásku. Všechno se stává vhodným tématem modlitby. Podobně, když člověk pěstuje pravou lásku k bližnímu, cítí potřebu prodchnout svoji rodinu a své společenské a profesionální vztahy balzámem lásky.

To je velmi aktuální a důležité poselství pro dnešní den a věk, postižený prázdnými ideologiemi a aktivitami, které jsou poháněny sobectvím a dychtěním po moci. Křesťanská láska není nikdy něčím instrumentálním, co usiluje o jiné cíle. Pravá láska je dávána zdarma. Žít lásku ve všedním životě, říká sv. Josemaría, vyžaduje „velké srdce, sdílet starosti těch kolem nás. Musíme umět odpouštět a chápat; musíme se obětovat, s Ježíšem Kristem, pro všechny duše“ (Jít s Kristem, č. 158).

Jak Benedikt XVI. připomněl ve své první encyklice, láska je podstatnou volbou křesťanského života. V den pátého výročí kanonizace sv. Josemaríi Escrivy jsem srdcem a myšlenkami u tolika věřících a spolupracovníků Prelatury Opus Dei, kteří, společně se svými přáteli a kolegy, věnují své životy sociálním projektům s hlubokými křesťanskými kořeny v zemích celého světa. Tak pokračují ve stopách velkodušnosti, kterou sv. Josemaría ukazoval péčí o tolik děl evangelizace a lidského rozvoje ve prospěch těch, kdo jsou nejchudší, jak to Jan Pavel II. připomněl v promluvě v den následující po kanonizaci. Některé z těchto aktivit povstaly právě proto, aby oslavily tuto událost života církve způsobem, který by potěšil sv. Josemaríi. To je případ centra Laguna pro paliativní péči v Madridu a programu Harambee pro vzdělávací rozvoj v zemích subsaharské Afriky. O pět let později nesou tyto projekty každý den bohatší plody, jak pro ty, kdo je provozují, tak pro ty, pro jejichž prospěch byly zamýšleny.

Ale výzva k uskutečňování křesťanské lásky je stejně naléhavá pro lidi, kteří se neodevzdávají převážně nebo výhradně sociální práci. V každodenním životě je křesťanská láska neoddělitelná od lidské náklonnosti: „Nemáme jedno srdce, abychom milovali Boha, a druhé, abychom milovali lidi. Toto naše ubohé srdce, utvořené z masa, miluje s náklonností, které je lidská a která, je-li sjednocena s láskou Kristovou, je také nadpřirozená. Toto, a nic jiného, je láska, kterou musíme pěstovat ve svých duších“ (Boží přátelé, č. 229).

V těchto časech, které jsou naneštěstí tak poznamenány konflikty – na rodinné, národní a mezinárodní úrovni – znamená praktikování křesťanské lásky v denním životě, do značné míry, nabízet a přijímat odpuštění. Odpuštění nabízí jedinou možnou cestu k přeměně bitevního pole v místo spolupráce a solidarity. Snažit se o pochopení pro druhé, dávat a přijímat odpuštění, jistě vyžaduje velké úsilí. Je to cesta, která vyžaduje „začínat a znovu začínat,“ ale stále můžeme živit naději. Naopak, když kultura postrádá odpuštění, stává se složitým udržovat sjednocenou rodinu, pracovat pro společné cíle v občanském životě, šířit pokoj a radost v mezinárodních vztazích.

Kromě toho, pro křesťana je láska nejlepším jazykem pro předávání víry. Jak učí Benedikt XVI.: „čistá a velkorysá láska je nejlepším svědectvím o Bohu, ve kterého věříme“ (Deus caritas Est, č. 31). Evangelizace není nikdy otázkou předávání čistě intelektuálního obsahu. Odhalení bohatství naší víry je často předcházeno osobním setkáním. Mnoho lidí se svobodně přibližuje ke Kristu, když zažije náklonnost křesťanů. V tomto smyslu nám láska k druhým v našem každodenním životě, projevovaná konkrétními skutky, zjevuje cestu k poznání a dávání se poznat. Jak říkal sv. Josemaría, evangelizace je úkol, který náleží těm, kdo mají velké srdce a otevřenou náruč.

Druhý Vatikánský koncil varoval, že jedna z nejvážnějších chyb moderního světa je rozvod mezi vírou a denním životem (srov. Gaudium et Spes, 42). Pět let po svatořečení sv. Josemaríi, světce obyčejného, prosím Boha, na jeho přímluvu, aby pomohl zvláště nám křesťanům sjednotit v našich duších lásku k Bohu s náklonností k našim bratrům a sestrám, ke všem mužům a ženám. Prosím ho, aby podpořil naše úsilí osvětlit každý z našich dnů září lásky.

Biskup Javier Echevarría

Prelát Opus Dei

    Časopis ABC, 6. října 2007