Jak jsi poznal Opus Dei?

Prostřednictvím mých strýců a tet, kteří žijí v Galicii. V roce 1988 mi moje teta vyprávěla o Opus Dei a seznámila mě s jedním člověkem z Díla zde ve Valencii. Pozval mne na Den mládeže, který se konal v květnu v mariánské svatyni v Torreciudad. Tam jsem vykonal svou první pouť k Panně Marii. Bylo to pro mne překvapení. Až do této chvíle jsem si neuvědomoval, co to znamená křesťanský život. Myslel jsme si spolu s mnoha dalšími, že modlení nejde s dobou, že není moderní. Objevil jsem zbožnost ke svatému růženci a začal jsem se ho pokud možno pravidelně modlit.

Co se stalo potom?

Nic zvláštního. Do kontaktu s Dílem jsem se znovu dostal až za několik let potom. Mezitím jsem se stal profesionálním vojákem. Měl jsem touhu pomáhat ostatním a tak jsem si myslel, že by bylo dobré se zúčastnit mezinárodní mise OTAN v Kosovu. Těsně před tímto rozhodnutím jsem znovu mluvil s oním člověkem z Díla, který byl obeznámený s tímto druhem misií. Ale nebyl to nijak osobní kontakt a moje poznání křesťanského života bylo vlastně dost povrchní. V Kosovu jsme byl 4 měsíce. Spoléhal jsem se tam hodně na růženec. Mezi mnohými jinými úkoly jsem také dělal ozbrojený doprovod pravoslavnému knězi, se kterým jsem uzavřel jisté přátelství. Vlastně jsme si vyměnili růžence.

Kdy jsi tedy objevil, že Opus Dei by mohl být tvou cestou?

Stalo se to při návratu z Kosova, na konci roku 2001. Moje matka mi dala životopis sv. Josemaríi, který se jí velmi líbil. Když jsem se takto seznámil s životem zakladatele Opus Dei, poznal jsem, že mohu pomáhat lidem všude, i v mém prostředí, aniž bych musel odejít někam jinam. Začal jsem se setkávat s knězem z Díla, docházel jsem na duchovní cvičení a účastnil jsem se katechezí, neboť jsem měl velmi chabé znalosti. Také jsem se začal modlit.

Změnil se tvůj život?

Radikálně. Podle ducha Opus Dei jsem poznal, že práce je něco mnohem víc, než pouhý prostředek obživy: skrze práci spolupracuji s Božími plány. Kromě toho mi tato formace pomohla pochopit, že předsudky, které mnozí zastávají o Ježíši Kristu a církvi a které jsme sám až donedávna měl, pochází z neznalosti. Dílo mi dává formaci, což potřebuješ ty sám a pro to, abys mohl pomáhat ostatním. Tania, moje tehdejší snoubenka a současná žena, byla ta, která si nejvíce uvědomila tuto změnu.

Jak vypadá tvoje práce přístavního dělníka? Slučuje se s životem, který je odevzdaný Bohu uprostřed světa?

My dělníci v přístavu nakládáme a vykládáme lodě. Jedná se o velmi drsnou práci, protože pracovní doba podléhá neustálým změnám, z jednoho dne na druhý. Znamená to, že se mění doba spánku i jídla. Směna trvá šest hodin a po tuto dobu, kdy pracujeme s jeřábem nebo děláme další úkoly, je nutné velké soustředění.

Jistěže se slučuje! Za těchto okolností, na jeřábu, vím, že každý den na mě čeká Ježíš Kristus. Snažím se dělat věci co možná nejlépe a být dobrým přítelem.

Co ti říkají tví kolegové a přátelé, když vědí o tvém životním poslání?

Lidé se mě hodně ptají na církev a křesťanský život. Předsudky, které mohou v tomto prostředí mít, pocházejí z neznalosti, jak jsem už řekl dříve. Mám proto důvod děkovat Bohu, že jsem nalezl smysl a cíl svého života. A způsob jak mu za to poděkovat je pomáhat ostatním a vysvětlovat jim vše, co vím a co se učím.

Jestli to není indiskrétní, o co obvykle prosíš sv. Josemaríi?

O mnoho věcí různého druhu, ale příležitostně ho rád prosím o sociální smír v prostředí mé práce, protože zde dochází ke konfliktům a dost často jsou tu střety mezi návrhy zaměstnavatelů a závodním výborem. Prosím ho o to, aby tyto vztahy byly snášenlivější. V každém případě je profesionální úroveň těchto přístavních dělníků velmi vysoká. Naplňuje se v práci. Když je třeba kvůli nějakým úlevám ustoupit, ustoupí se.