Každý má svůj kříž, sobě přesně na míru. Jistě to platí nejen o lidech, ale i o jejich společenstvích. A křížem osobní prelatury Opus Dei může být černá legenda, šířená zčásti úmyslně, zčásti – a domnívám se, že z podstatné části – z lidské (a zejména žurnalistické) podezřívavosti, senzacechtivosti a nehlubokosti. Dílo musí čelit nařčením z tajných postupů, zákulisních manévrů (v osmdesátých letech v Itálii dokonce některé levicové strany žádaly vládu, aby na Opus Dei uplatnila zákon proti tajným společnostem), neustále se přetřásají obvinění z tajného finančního a mocenského spojení s Frankovým režimem ve Španělsku a tak dále. A není to jen věc revolverových tiskovin pokrokářského či bulvárního typu. I médium z nejserióznějších, britská stanice BBC, neváhala doplnit informaci o datu svatořečení mons. Escrivy, zakladatele Díla, několika slovy z tohoto registru.

Dlužno říci, že Opus Dei nese svůj kříž křesťansky. Mons. Escrivá například na konci jediné tiskové konference, kterou za svůj život uspořádal, propustil novináře s těmito slovy: „Nechci vědět, co napíšete. Napíšete-li pravdu, Bůh vám odplať. Ne-li, budu se za vás modlit. Takže v každém případě na tom vyděláte...“

Zájmu novinářů však mons. Escrivá využíval k tomu, aby s velkou noblesou uváděl na pravou míru ve veřejnosti rozšířené představy o svém Díle, ale hlavně, aby čtenářům při této příležitosti předal nejen informaci, ale i inspiraci pro jejich osobní život s Pánem Ježíšem v prostředí světa.

A právě z rozhovorů pro tisk, včetně toho nejprestižnějšího, jako magazín Time, deník Le Figaro, New York Times, je sestavena tato kniha. Mons. Escrivá se zde snaží jít pod povrch a objasnit, v čem spočívá poselství a poslání jeho institutu. Do světských médií „vpašovává“ to, co vyjádřil ve svých knížkách jako Cesta, Brázda, Výheň, z nichž zejména první se řadí k bestsellerům duchovní literatury. Před čtenářem tak defiluje nejklasičtější katolická spiritualita, doplněná pronikavými intuicemi o roli a apoštolátu laiků. O podstatě Opus Dei například hovoří takto:

Jelikož většina křesťanů dostává od Boha poslání posvěcovat svět zevnitř a zůstat uprostřed světských struktur, Opus Dei se věnuje tomu, že jim tento úkol odkrývá a ukazuje jim, že lidské povolání – profesní, rodinné a společenské – nestojí proti povolání nadpřirozenému: naopak, tvoří jeho nedílnou součást.

Tomu, že má Opus Dei na španělskou společnost (a nejen na španělskou) vliv, se ovšem nebrání. Ale klade si řečnickou otázku: „Jakého druhu je tento vliv?“ A odpovídá si: „Je to vliv jiného, vyššího řádu, který můžeme přesně vyjádřit slovem posvěcování.“ Na jiném místě říká: „Členové Díla nemají potřebu pronikat do světských struktur, a to z prostého důvodu, že jsou běžnými občany..., a proto tam již jsou.“ O vztahu Opus Dei k obyčejné práci uvádí:

Přicházíme, abychom znovu upozornili na příklad Pána Ježíše, který po třicet let pracoval v Nazaretě jako řemeslník. V Ježíšových rukou se práce – a stejně je tomu s prací, kterou vykonávají miliony lidí na celém světě – mění v božské poslání, ve výkupnou činnost, v cestu spásy.

O členech Opus Dei kdosi prohlásil, že jsou „mystikové, ale se správnou kravatou“. Nezavazují se, že budou vlivovou agenturou a že se budou navzájem protlačovat: zavazují se k plnění „duchovního životního plánu“. Ten zahrnuje intenzivní svátostný život, postavený na každodenní mši svaté a svatém přijímání a na svaté zpovědi jednou za týden; pravidelnou rozjímavou modlitbu, každodenní četbu Nového zákona a jiné duchovní literatury; každodenní modlitbu růžence, zpytování svědomí každý večer; jednodenní rekolekce každý měsíc a tak dále.

Svou cestu ovšem zakladatel Opus Dei nikomu nevnucuje, neboť ve svém bytostném pluralismu míní, že: „Jako před morem je třeba prchat před těmi způsoby pastorace a apoštolátu vůbec, jež se vydávají za nové, opravené a rozšířené vydání jediného správného názoru v náboženském životě.“

Ke knize editoři připojili slavnou homilii, kterou mons. Escrivá proslovil v campusu Navarrské univerzity. Citací z ní bych tuto knihovničku rád zakončil:

Hlásal jsem to neustále slovy Písma svatého: svět není špatný, vždyť vyšel z Božích rukou, vždyť je jeho stvořením, vždyť Bůh na něj pohlédl a viděl, že je to dobré. To my lidé ho děláme zlým a ošklivým... Nepochybujte o tom, děti moje: jakýkoli únik před poctivými každodenními skutečnostmi je ve vašem případě, v případě mužů a žen ze světa, v rozporu s Boží vůlí.

Naopak: teď musíte s novou jasností pochopit, že Bůh vás volá k tomu, abyste mu sloužili v civilních, světských, hmotných činnostech lidského života a z nich... Mějte to na paměti: v nejběžnějších situacích je skryto něco svatého, božského, a je na každém z vás, aby to nalezl.

Vysokoškolákům a dělníkům, kteří za mnou chodívali ve třicátých letech, jsem říkával, že musejí umět materializovat duchovní život. Chtěl jsem je tak odvést od pokušení, jež bylo tehdy a je i dnes tak časté, vést jakýsi dvojí život: vnitřní život, život vztahu s Bohem na jedné straně, a život druhý, jiný, odlišný a oddělený, život rodinný, pracovní a společenský... To ne, děti moje! Nemůže existovat dvojí život, nemůžeme být schizofreničtí, jestliže chceme být křesťany: je jen jediný život z těla a ducha a tento život musí být... svatý a plný Boha.

Rozhovory s mons. Escrivou de Balaguer, nakladatelství Cesta, Brno 2002.