Filip je Ital, povoláním projekční inženýr. Má 41 let a pracuje v projekční kanceláři, která se specializuje na velké projekty. Je manažer projektu a kromě toho brankářem v sálovém fotbalu.
Františka je stavební inženýrkou. Má 43 let a projektuje stavby ve stejné kanceláři, kde pracuje Filip. Má ráda přírodu a zvláště včely.
Žijí v Římě a mají 3 děti: Michala, Pavla a Štefana, 9, 6 a 5 let.
Je rodina stále to nejlepší místo pro předávání víry?
V rodině je každý skutek obětí pro jednoho člena a pomoc druhému. Je-li to konáno z lásky, rodí se „souzvuk mezi srdci“. A k tomu může docházet v každé rodině, ať je věřící nebo ne. V případě rodiny, ve které mají víru pouze rodiče nebo jen jeden z manželů, se naskytnou příležitosti, ve kterých ti, kdo nemají víru, zjistí, že v tomto souzvuku je účastna další Přítomnost. Pán se nechává poznat v srdci druhých lidí, pokud je přítomen v lásce jednoho člověka. Není třeba velkých diskuzí, stačí se zmínit o Bohu jako o někom, na koho se spoléháme, i když je to pouze jedenkrát za den (mám například pocit, že mé děti si musí myslet něco jako: „Maminka je obvykle na konci dne unavená a nervózní, ale když se se mnou u postele modlí, je tak příjemná a hodná, že bych chtěl, aby byla taková stále...“).
Někdy takovéto zmínky o Bohu vyvolávají záplavu otázek, na které neumíme nebo nemůžeme nalézt odpověď. To nevadí, tyto otázky svědčí o tom, že o nás lidé ví; a slova v ústech dítěte dokazují, že tu je touha po poznání Boha.
Ve svobodě člověka, která musí vládnout v každé rodině, nachází víra ideální prostředí, protože se nabízí každému dítěti, jež žije s podporou víry už od malička anebo po letech přemítání. Víra je jako semínko, které může, po mnoha zkušenostech, v dospělosti vyrašit; jednoho neznámého dne si tento člověk může vzpomenout na „souzvuk“, který panoval v jeho domově, a objevit, že Pán tam byl stále a čekal na něj.
Jak by se dalo odpovědět na životní názor „použít a vyhodit“, který má velký vliv na lidské vztahy a rodiny?
Není na to jedna odpověď, nějaká magická formulka, která vyřeší všechny případy. Naneštěstí utilitaristický postoj jakéhokoliv vztahu se snadno infikuje a nakonec se následky projeví: dříve nebo později člověk objeví, že není šťastný.
Nejprospěšnější je snažit se co nejvíce respektovat druhého a projevovat respekt k sobě v každodenním i tom sebemenším projevu. Je to něco, co se může zdát obtížné, je snadné to opomenout. V každém případě je vždy možné aktuální chyby napravit, když si uvědomíme, že jsme druhého člověka „použili“, a vždy mu odpustit (jak je to často obtížné!), jak v případě neshod v rodině, tak při neshodách s přáteli a kamarády. Příklad, zvláště v rodině, je velmi důležitý a hodně pomáhá.
V každé zemi se nacházejí rodiny v obtížných situacích, trpí následkem rozvodu nebo odloučení. Jak zajistit, aby pochopily, že milost Boží působí i v jejich životech?
Tak, že budeme jednat s úctou a přátelsky. Podle našeho názoru neexistuje jiný způsob, jak být účasten na působení milosti Boží v životě druhého člověka, zvláště v těch bolestivých chvílích. Jednat přímo a prostě, když nabízíme samotné přátelství a opravdové sympatie. Například vytvářet příležitosti ke společnému trávení času a tím sdílet starosti nebo pochybnosti o dětech.