Nedávná doktrinální poznámka kongregace pro nauku víry, týkající se některých otázek souvisejících s povinnostmi katolíků ve veřejném životě, zdůraznila, že být katolíkem není něčím náhodným, a není to ani věc ukrytá uvnitř svědomí nebo uzavřená do chrámů. To zásadní formuluje takto: Jelikož pravdy víry tvoří neoddělitelnou jednotu, není logické izolovat jediný z jejich obsahů na úkor katolické nauky jako celku.

Být katolíkem zásadně implikuje následování Krista. Toto následování zahrnuje zjevenou nauku a morálku spolu s modlitbou a svátostmi, jež poskytují milost, která umožní prožívat tento dar, jenž je zároveň i úkolem. K tomuto evangelijnímu světu vede cesta přes víru, ctnost, která nás vede k tomu, že věříme v onen soubor pravd, a to nejen pouhým osvícením rozumu, nýbrž zásluhou autority Boha, který zjevuje, kterého nelze oklamat a který neklame nás. Věříme-li tomu, čemu máme zrovna chuť věřit, čemu rozumíme nebo co nám zrovna vyhovuje, ve skutečnosti nemáme víru, nýbrž jen něco velmi dílčího, málo božského a příliš odpovídajícího omezeným možnostem člověka.

V tomto kontextu je třeba chápat potřebnost učení církve jako správce a garanta cesty, jež vede k ztotožnění s Kristem. Náš Bůh by byl totiž ubohý, kdyby poté, co nás spasil od hříchu, ponechal na lidské subjektivitě a omylnosti nalezení oné cesty, jež může přivést křesťana k tomu, aby se stal druhým Kristem, a tedy synem Otce s milostí Ducha svatého.

Je-li křesťanova identita takováto, nemůže být dočasná nebo spojená jen s určitými činnostmi či okolnostmi. Zdá se však, že život některých – možná mnoha – katolíků probíhá takto: jdou možná na mši a pak svůj klobouk katolíka pověsí u vstupu do parlamentu, sportovního klubu, firmy nebo vlastní domácnosti.

Naše víra samozřejmě radikálně nezabraňuje hříchu – existují lidské slabosti, chyby, omezení, zneužívání svobody a mnoho jiných věcí, proto ostatně existuje nádherná svátost pokání –, já ale teď mluvím o touze být důsledný, o hledání jednoty života založené na Kristu, a ne opaku.

Jan Pavel II. to potvrzuje, když mluví o důslednosti křesťanů: „V jejich bytí nemohou být dva paralelní životy: z jedné strany takzvaný duchovní život se svými hodnotami a požadavky a z druhé strany takzvaný život světský, tedy život v rodině, v práci, ve společnosti, v politice, v kultuře. Výhonek vinného keře, kterým je Kristus, vydává plody ve všech oblastech konání a existence“ (Christifideles, č. 59).

Sv. Josemaría Escrivá – který přinesl do jazyka křesťanské askeze pojem jednoty života – se před lety vyjadřoval podobně. V homilii Vroucně milovat svět vzpomíná na pastýřskou práci v třicátých letech a říká, že se ty, kteří ho následovali, snažil „odvést od pokušení, jež bylo tehdy a je i dnes tak časté, vést jakýsi dvojí život: vnitřní život, život vztahu s Bohem na jedné straně, a život druhý, jiný, odlišný a oddělený, život rodinný, pracovní a společenský, plný drobných pozemských skutečností“. A aby myšlenku zdůraznil, naléhavě prohlašoval: „To ne, děti moje! Nemůže existovat dvojí život, nemůžeme být schizofreničtí, jestliže chceme být křesťany.“

Tato schizofrenie má pestrý původ: pohodlnost, nevědomost, zbabělost, podléhání vládnoucí kultuře atd. Je třeba se zaměřit na příčiny a skončit s touto nemocí. Velká část diagnózy i léčebného procesu je v rukou církve samé: ta musí naprosto jasně nabízet svou nauku a prostředky spásy, tedy celého Krista. Domnívám se ale, že řešením není – jak si někteří myslí – vytvoření jediné katolické strany, protože víra vyživuje celý život, láska k bližnímu dává formu všemu: existuje nekonečné množství světských aspektů, které se, při respektování katolické identity, mohou uskutečňovat tisíci způsoby. Tak to tvrdí i tento dokument.