Steve Ogunde je inženýr z Keni, který pracuje v Libérii. Pomáhá se zaváděním vody a zdravotnických služeb pro ty, kdo jsou postiženi epidemií eboly. Za posledních 25 let se účastnil podobných projektů v zemích Ghana, Burundi, Súdán, Etiopie, Sýrie, Turecko a Filipíny.
Steve, v čem spočívá tvá práce v Libérii?
Mojí prací je Wash/IPC, tj.: čištění vody, hygiena, ochrana a dozor nad infekčními látkami. Jde hlavně o zásobování vodou, která je dostatečně chlorovaná, aby mohla dezinfikovat, dekontaminovat a zpracovávat odpad (pevný i tekutý) včetně odpadu lékařského: sběr, skladování, převoz a odvoz na skládku.
Jakým způsobem je zajištěna tvoje bezpečnost?
V UTE (Oddělení pro léčbu eboly) se musí používat ochranné obleky a chlorovaná voda na mytí rukou. Na prvním místě se musím chránit já a mí kolegové/kolegyně, abychom pacientům s ebolou mohli pomáhat, aniž bychom je nakazili.
Co si myslíš o situaci v Libérii?
V této chvíli se zdá, že situace nemá řešení. Pravdou ale je, že pro ty, kdo důvěřují v Boha, naděje umírá naposled. Není jednoduché si uvědomit, že pacienta, kterého přijímáme a o kterého se staráme, může dělit od smrti jeden nebo dva dni. Viděl jsem, jak přišel do ambulance muž s manželkou a oba dva za několik dní zemřeli. První zemřela žena. Muž byl v bloku, kde byli pacienti s nepotvrzenou ebolou. Hodně plakal, když se dozvěděl o smrti své ženy. Viděl jsem zármutek člověka, jak oplakává smrt mladé ženy. On byl už hodně oslaben touto nemocí. Bylo mu jasné, že se asi ani nebude moci účastnit pohřbu své milované... Zemřel o 12 hodin později. Zanechali pět dětí, které přišly do UTE následujícího dne. Ty malé děti mají ebolu, ale dvě nejstarší, 15 a 17 let, nejsou nemocné a proto se vrátily domů. Nicméně pravděpodobnost přežití těch nejmladších, které jsou ještě na pozorování, je velmi malá.
Věříš, že v bitvě proti této epidemii zvítězíme?
S pomocí Boha je všechno možné. Ale budu-li mluvit pouze z lidského hlediska, cesta k vyléčení z eboly je ještě dlouhá. Přesto si myslím, že když zavedeme u obyvatelstva zásady čistoty a hygieny, včas zjistíme a izolujeme oběti eboly, bude nákaza minimalizovaná a současná úmrtnost se sníží. Je před námi ještě spousta výzkumné práce a modliteb, aby se dosáhlo významného pokroku.
Jak ti jde se modlit a zároveň pracovat?
V UTE jsem 12 hodin denně, sedm dní v týdnu. Se svým nadřízeným jsem se domluvil, že mohu chodit v neděli ráno na mši. Snažím se plnit své denní normy. Večer se modlím, když jdu po ulici nebo stojím někde na rohu venku mimo své oddělení. Podnebí je tady velmi teplé, někdy až 45° C, a dost vlhké. Večer jsem úplně vyčerpaný a když je čas modlitby, snadno usnu. Snažím se proto stihnout všechny modlitby do nejdříve. Během dne, při práci, myslím na Boha a na pacienty. To mi pomáhá se modlit a prosit Pána, aby těmto lidem pomohl a abychom dosáhli pokroku v léčbě.
Jak se má tvá rodina? Jsi s ní v kontaktu?
Moje manželka a já spolu denně mluvíme přes WhatsApp a po telefonu. Také volám jednou za týden svým třem dětem. Není to moc, ale když to neudělám, cítím se osamělý. Hlavně ale myslím na svou rodinu v modlitbě, prosím Pána, aby pro ně udělal to, co já kvůli své fyzické nepřítomnosti nemohu udělat.
Jak ti ve tvé práci pomáhá duch Díla?
Snažím se následovat příklad blahoslaveného Álvara, to je mou posilou. Modlím se k němu několikrát za den. Duch Díla mi dává sílu, jak čelit realitě smrti, i když to znamená úmrtí celé rodiny. Uvědomuji si, že pokud nám Pán nepomůže, my sami ve skutečnosti nezmůžeme nic. Vidím nemohoucnost mých kolegů lékařů, kteří nemají v dohledu žádné řešení. Je tu rozdíl mezi tím, kdo se modlí, a tím, kdo důvěřuje pouze ve své vlastní zkušenosti. Síla modlitby posiluje a je to úplně něco jiného.
Co děláš pro to, aby se lidé za těchto okolností přiblížili Ježíši?
Uprostřed zoufalství, se kterým se setkáváme při své práci, je pro nemocné ebolou nejlepší, když zachováváme prostřednictvím modlitby klid. To mi také pomáhá při řešení konfliktů s kolegy a mezi kolegy.