Vaše Excelence, papež Jan Pavel II. ustanovil Opus Dei prelaturou 28. listopadu 1982. Jaké jsou podle vašeho názoru přínosy, které od toho mohou očekávat diecéze?
Několik měsíců před tímto rokem pětadvacátého výročí už můžeme začít chápat perspektivu práce, kterou členové Prelatury do této chvíle odvedli. Služebník Boží, Jan Pavel II., poznamenal asi před pěti lety v jedné promluvě, že laičtí věřící, kteří patří do své diecéze, stejně jako do Opus Dei, umožňují, „aby zvláštní poslání Prelatury konvergovalo s evangelizačními snahami každé místní církve.“
Co vedlo Jana Pavla II. k tomu, aby využil koncilní formu personální prelatury pro Opus Dei?
Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme začít tím, že popíšeme, jak se Opus Dei jevilo očím Svatého Otce a církve v době, kdy se jeho uznání Svatým Stolcem ukazovalo jako nezbytné.
Když Jan Pavel II. ustanovil Prelaturu, ani věřící, ani formační aktivity Opus Dei se nestali „nezávislými“ na církevní hierarchii.
Opus Dei, které mělo původ v roce 1928 v srdci a mysli sv. Josemaríi Escrivy, bylo novým a originálním apoštolským dílem, s určitými charakteristikami, které musely být vzaty v úvahu, když bylo uznáno v právní struktuře církve, to jest, v kanonickém právu. V praxi zde máte tisíce věřících rozptýlených v diecézích po celém světě, kteří žijí svůj vlastní ideál života navržený sv. Josemarií – ideál odpovídání na povolání k posvěcování a apoštolátu uprostřed každodenních skutečností jejich životů. Tito věřící potřebovali zvláštní pastorální pomoc, aby dosáhli tohoto cíle, a proto zde byl náležitý počet kněží, kteří se, v souladu s inspirací samotného zakladatele Opus Dei, cítili povoláni naším Pánem jako sekulární kněží, ne jako řeholníci, aby své poslání vykonávali mezi těmito laickými osobami, které hledaly svatost za obyčejných okolností. Bylo také nezbytné svěřit tuto novou apoštolskou realitu pod vedení určité osoby, preláta, který by mohl se svými spolupracovníky koordinovat život a aktivity Opus Dei na celém světě. To jsou prvky, které vedly k tomu, že byla Opus Dei udělena specifická právní forma personální prelatury.
Stačí si přečíst apoštolskou konstituci Ut Sit, kterou bylo Opus Dei ustanoveno jako prelatura v roce 1982, abychom pochopili, že forma personální prelatury je pro Opus Dei nejlépe odpovídající cesta , tak jak si to představoval sv. Josemaría Escrivá ve světle své hluboké spirituality, aby bylo schopno naplnit svoje poslání v církvi.
Existují v církvi vedle Opus Dei nějaké jiné personální prelatury?
Nyní ne, ale nic nebrání tomu, aby existovaly v budoucnu. Svatý Stolec je ustanoví, jestliže budou mít formální charakteristiky odpovídající této právní instituci, jak to bylo definováno církevními předpisy.
Vaše otázka by snad mohla být motivována jistými tiskovými zprávami, že arcibiskup Emmanuel Milingo vyjádřil úmysl vytvořit personální prelaturu pro svoji asociaci „ženatých kněží.“ Takový projekt by byl, z pohledu kanonického práva, „právní zrůdou,“ protože zde chybí různé elementy esenciální pro personální prelaturu, jako je specifický pastorální cíl, její věřící atd. Nemluvě o žalostnějších aspektech projektu, který vyčlenil biskupa Milinga ze společenství církve: opuštění kněžského celibátu, velkého Božího daru církvi, ze strany někoho, kdo ho svobodně přijal „pro Boží království,“ jeho vážné neposlušnosti Svatému Otci, pohoršení pro věřící.
Někteří věří, že v kanonické formě personální prelatury vidí jistý status „nezávislosti.“ Jak je to ve skutečnosti?
Když Jan Pavel II. ustanovil Prelaturu, ani věřící, ani formační aktivity Opus Dei se nestali „nezávislými“ na církevní hierarchii. Naopak, hierarchie převzala péči o tuto realitu pomocí preláta jmenovaného papežem. Prelát má povinnost vést Prelaturu ve společenství se všemi biskupy. Současně je povinen podporovat Opus Dei a všechny jeho aktivity ve společenství se Svatým Otcem cum et sub Petro (s Petrem a pod Petrem).
Společenství se Svatým Stolcem se projevuje některými velmi přesnými povinnostmi, jako je prezentování zprávy o stavu Prelatury každých pět let, nebo udržování pravidelného kontaktu s dikasterii Římské kurie, zvláště s kongregací, která je kompetentní ve všem, co se týká samotné Prelatury, to jest, s Kongregací pro biskupy.
Pokud jde o laiky Opus Dei, členství v Opus Dei žádným způsobem nemění jejich stav věřících svých diecézí. A nad to si jsou ještě více vědomi své přináležitosti k církvi, počínaje místní církví, ve které žijí a pracují.
Apoštolské plody Opus Dei jsou přínosem pro diecéze, ve kterých věřící Prelatury bydlí. Například se mnohokrát stalo, že osobní apoštolát věřícího Opus Dei vedl ke konverzi jeho přítele, kolegy nebo příbuzného. Odevzdanost laiků Opus Dei, jejich práce v apoštolských a sociálních aktivitách, jejich iniciativy, jsou podnětem pro další věřící: to znamená duchovní růst v diecézi.
Tato léta zkušeností s přítomností Prelatury Opus Dei v tolika diecézích celého světa potvrzují realitu intenzívní apoštolské práce ve společenství s diecézními biskupy. Toto společenství se uskutečňuje mnoha různými způsoby a formami, ale přání Prelatury Opus Dei působit v harmonii se všemi biskupy diecézí, ve kterých je aktivní, je stále stejné.
V tomto smyslu bychom mohli říci, jako shrnutí, že personální prelatura přispívá k obohacování společenství v církvi.
Do jaké míry posiluje právní forma Prelatury Opus Dei roli laiků?
Opus Dei existuje, aby pomáhalo apoštolátu svých laických členů v obyčejném životě. Už před ustanovením Prelatury zahrnovalo Opus Dei laické věřící na celém světě, odevzdané uvádění tohoto ideálu do praxe v rodinném životě, ve světě práce a v ostatních skutečnostech všedního života. Forma prelatury, stejně jako formy jiných církevních okrsků, umožňuje (jak Jan Pavel II. řekl v promluvě, o které jsem se zmiňoval v odpovědi na první otázku) „organický způsob, jakým kněží a laici společně pracují“ pro dobro církve a růst Božího království.